Článek
Na Průmyslové ulici v Praze člověk běžně potká kde co. Nákladní vozy, firemní dodávky, sem tam nějaké sportovní auto, dokonce i tanky na podvalníku. Ale to, co jsem tam potkal nedávno, mě úplně vyvedlo z míry. Z vedlejšího pruhu se ke mně pomalu sunul šedý hranatý blok kovu, který vypadal, jako by vyjel z počítačové hry nebo armádního polygonu. Silueta neomalená, ostrá a nepřirozená. Až po chvíli jsem pochopil, že nejde o speciál armády, ale o Teslu Cybertruck. A v tu chvíli mi opravdu došlo, že nechápu, jak něco takového může jezdit po českých silnicích.
Jako člověk, který za volantem strávil většinu života a který elektromobilům příliš nevěří, jsem měl pocit, že jsem součástí nějaké absurdní scénky. Cybertruck působí v českém provozu naprosto nepatřičně. Masivní karoserie z nerezové oceli, ostře řezané hrany, pancéřové sklo, tři tuny hmotnosti. Auto připomíná pojízdný bunkr. A co teprve jeho výška ve chvíli, kdy si vzduchové odpružení nastaví světlou výšku přes 40 centimetrů. V tu chvíli máte pocit, že vás míjí mobilní pevnost.
Technické parametry jsou sice působivé. Adaptivní vzduchové odpružení, obří výkony elektrických motorů, maximální rychlost přes dvě stě kilometrů za hodinu u nejvýkonnější verze. Nákladový prostor s objemem přes tři tisíce litrů. Pro někoho fascinující. Jenže já přemýšlím jinak. Tahle tří a půl tunová masa kovu má v běžném evropském provozu potenciál udělat víc škody než užitku. Fyziku přece neošálíte. Brzdná dráha takového kolosu bude vždy delší než u běžného auta, manévrování složitější a dopady případné nehody mnohem dramatičtější.
A to ještě pomíjím kvalitu zpracování, o které se už stihla rozepsat řada recenzentů. Nerovné spáry, špatné lícování panelů, problémy s obrovským stěračem, který má co dělat, aby pokryl přední sklo. Tesla může sebevědomě mluvit o pancéřových materiálech, ale prvotní série Cybertrucků ukazuje, že skutečnost má k dokonalosti daleko. Vše je tak nedokonalé, že to je vidět na první pohled i při jízdě. Takhle ostudně snad nemontovali ani „dvanáctsettrojku“ v Trnavě, což je skutečně už co říci
Na Průmyslové mě ten stroj míjel, zatímco jsem seděl ve svém běžném autě. Upřímně, připadal jsem si vedle něj jako cyklista vedle náklaďáku. Rozměry této věci prostě do městského prostředí nepatří. V Praze se denně potýkáme s úzkými ulicemi, plnými parkovišti a s provozem, který už teď sotva dýchá. Do toho Cybertruck. Auto, které vzniklo v americkém kontextu a jehož filozofie je založená na prostoru, širokých silnicích a jiném stylu dopravy.
Nedělám si iluze. Někomu se tenhle futuristický tank líbí. Někdo ho bude chtít kvůli image. Ale pokud se mám zamyslet seriózně, k čemu je to u nás vlastně dobré? Evropská města nejsou připravená na takové rozměry a hmotnosti. Elektromobilita má smysl jen tehdy, když je praktická, bezpečná a přiměřená prostředí, ve kterém se pohybuje.
Cybertruck mi připadá jako ukázka síly a technologií bez ohledu na kontext. A právě proto mám obavu, že na české silnice nepatří. Ona tam vlastně nepatřila ani ta Škoda 1203, ale to byla jiná doba…
