Článek
Týká se dnes už bývalého ministra financí Zbyňka Stanjury, který byl ještě nedávno opozicí označován za „nejhoršího ministra financí v historii“. Ať už si o jeho působení myslíme cokoliv, samotný princip takto nastaveného odchodného vyvolává otázky, které jdou daleko za hranice jedné politické kariéry.
Podle platné legislativy má člen vlády, který po skončení mandátu nepokračuje v jiné ústavní funkci, nárok na tzv. odchodné. Jak uvedl Jakub Tomek z tiskového odboru Úřadu vlády, jde o jeden měsíční plat v době ukončení funkce, ke kterému se přičítají další platy za každý celý odpracovaný rok. Hrubý měsíční plat ministra v roce 2025 činil 208 900 korun. V případě Zbyňka Stanjury, který byl ve vládě Petra Fialy po celé funkční období, se tak částka vyšplhá na více než 835 tisíc korun. K tomu navíc může po dobu tří měsíců využívat služební automobil, případně i s řidičem.
Formálně je vše v pořádku. Zákon o platech veřejných činitelů platí dlouhodobě a nebyl psán na míru jednomu konkrétnímu politikovi. Přesto je těžké se ubránit pocitu, že realita běžného pracovního života je s touto konstrukcí v ostrém kontrastu. Většina lidí pracuje na smlouvu na dobu neurčitou, ale pokud přijde o místo, rozhodně nemá automaticky nárok na několik platů „na rozloučenou“. A už vůbec ne na auto s řidičem, aby měl klid na rozmyšlenou, co bude dělat dál.
U ministrů je přitom situace ještě specifičtější. Vláda je ze své podstaty projektem na dobu určitou – čtyři roky, s možností pokračování pouze v případě, že získá důvěru voličů. Ta se v tomto případě nekonala. Přesto stát vyplácí vysoké odchodné, jako by šlo o náhlé, nečekané ukončení pracovního poměru. Pro mnoho lidí je to těžko pochopitelné. Zvlášť v době, kdy se mluví o nutnosti šetřit, konsolidovat veřejné finance a utahovat opasky.
Argument, že ministři nesou vysokou míru odpovědnosti a že odchodné má sloužit jako určitý „polštář“ mezi funkcemi, jistě obstojí v teoretické rovině. Praktická rovina je ale jiná. Zbyněk Stanjura rozhodně neodchází do nejistoty bez kvalifikace, kontaktů a pracovních nabídek. Sám uvedl, že si chce dát několik týdnů volna a poté se rozhodnout, kterou z možností využije. To je luxus, který si většina lidí po ztrátě zaměstnání dovolit nemůže.
Celá situace tak znovu otevírá debatu o tom, zda jsou pravidla pro odchodné členů vlády nastavena férově a srozumitelně vůči veřejnosti. Nejde ani tak o závist, jako spíš o pocit elementární spravedlnosti. Pokud má mít politika důvěru lidí, měla by být nejen zákonná, ale také obhajitelná zdravým rozumem. A právě ten v případě statisícových odchodných a služebních aut po volební porážce dostává zabrat.
