Kohout je budí, traktor jim smrdí. Co vlastně chtějí „ti z města“ na venkově?

Celý život bydlím v malé vesnici kousek za Prahou. Narodil jsem se tu, vyrostl tu, postavil dům a vychoval děti. Vždycky jsme se tu znali jménem, pomáhali si, poseděli u piva, když byla příležitost. Jenže poslední roky se toho hodně změnilo. Začali se sem stěhovat lidé z Prahy a mění tvář i náladu celé vesnice.

Začalo to nenápadně. Nejprve koupili starou chalupu na kraji vsi, pak další a další. Teď tu máme vilky s velkými garážemi, štěrkové příjezdy a auta, která mnohdy stojí víc než celý můj dům. A jejich majitelé? Většinu týdne je nevidíme. Ráno odjedou do Prahy do kanceláře, večer se vrátí a zatáhnou rolety. S nikým nemluví, do hospody nezajdou, na obecní brigádu nepřijdou. Když jsme stavěli svépomocí nové hřiště pro děti, nestavil se nikdo z nich ani na chvíli.

A co mě fakt zvedlo ze židle? Když si jedna z těch „paní z města“ stěžovala, že jí zemědělci zanesli hlínou a slámou silnici před bránou. Uprostřed sklizně! Tady se vždycky žilo v souladu se zemí, s přírodou, se sezónami. Jenže tohle jsou lidé, kteří místo hlíny znají leda tak dlažbu z obchodního centra. Cirkulárka jim vadí, kohout je budí a když soused pustí o víkendu sekačku, volají na obec, že to ruší jejich odpočinek.

Nechápu, co jim tady vadí, tedy spíše, proč jim to vadí. Koupili si, nebo postavili, barák uprostřed venkova a chtějí, aby se tu žilo jako ve vilové čtvrti na okraji Dejvic. O víkendech jezdí na čtyřkolkách, dělají rámus a pak se diví, že je místní nemusejí. Tady se člověk pozná podle toho, jestli umí přiložit ruku k dílu, ne podle toho, jaké má auto. „Šaty dělají člověka“ u nás prostě neplatí.

Nejvíc mě na tom mrzí, že si z naší vesnice dělají kulisu pro svůj „venkovský sen“, ale ten sen končí tam, kde začíná skutečný život. Když přijde povodeň, mráz, porucha vodovodu nebo je potřeba poklidit náves, najednou nikde nikdo. Jen my, starousedlíci. A víte co? Jestli jim ten náš styl života tak vadí, měli zůstat tam, kde jim bylo líp – ve městě.