Článek
Možná jsem staromódní. Možná jsem jen obyčejný člověk, který si chce v kavárně vypít kávu bez toho, aby musel zkoumat, kam bezpečně upřít oči. Ale poslední roky mám pocit, že můj cappuccino-klid je ohrožen novým fenoménem: mateřskou exhibicí uprostřed vyhřátých kaváren, mezi latté art a croissanty.
Sedím si u svého notebooku, užívám si vůni čerstvě namleté kávy, poslouchám jemné bzučení mlýnku a najednou — šup. O dva stoly dál se odtahuje látka, triko, mikina, vlastně cokoliv, co zrovna překáží, a začíná „intimní chvilka“, která je prezentovaná jako něco naprosto přirozeného. A já nepochybuju, že kojení přirozené je. Jenže přirozené je třeba i sprchování, ale nikdo to nedělá v prostoru, kde ostatní jedí tiramisu.
A co je nejzajímavější? Když se to stane jednou, budiž. Ale matky-kafíčkářky zvládnou během jednoho posezení s kamarádkou klidně i dvě kola. Jednou na pravou, jednou na levou. A já tam pak sedím, snažím se do svého notebooku nenápadně zapadnout jako tapeta, zároveň předstírat, že nic nevidím, a uvědomuju si, že je to boj, který nemohu vyhrát. Nedívám se úmyslně — vážně nechci. Jenže v kavárně není moc kam utéct, když vaše periferní vidění odmítá spolupracovat.
Často se říká, že je to „péče o dítě“. Ano, jistě. Ale proč má tahle péče vypadat jako demonstrace? Proč mám dojem, že některé matky si svou novou roli pletou s divadelním vystoupením, kde publikum nemá na výběr, zda se chce dívat? Kojit se dá i jinde. V soukromí. V klidu. Bez potřeby zapojovat celý podnik do maminkovského rituálu.
A pokud si myslíte, že kavárny jsou vrchol všeho, vězte, že jednou jsem viděl kojící matku v metru. Ano, v tom vlaku, kde sotva udržíte rovnováhu a lidé padají jeden na druhého. Nějak jsem si říkal, že jestli existuje místo, které přímo volá po odložení některých činností, je to přesně ono.
Žijeme v zajímavé době. Dítě je prezentované jako střed vesmíru — a mateřství jako veřejné představení, které my ostatní máme povinně sledovat, a ještě se tvářit, že je to ta nejpřirozenější věc na světě.
Možná je to opravdu nová kapitola společenského vývoje. Nebo jsme jen přestali rozlišovat mezi soukromým a veřejným prostorem. Každopádně, až si příště půjdu do kavárny pro svůj kávový klid, budu doufat, že tentokrát nebude součástí programu ani jedno „překvapení“, které jsem si neobjednal.
