Článek
Vlastně se ani moc nedivím. Matika mu nikdy moc nešla. Ale od začátku. Potkali jsme se docela nečekaně. Stál jsem u stánku s horkým svařákem na Staromáku, pozoroval světýlka a přemýšlel, jestli si dát ještě bramborák, nebo se raději smířit s tím, že letos budu zase o pár stovek lehčí. Vedle mě někdo zamumlal pozdrav a já teprve po chvíli poznal tvář, kterou jsem několik let neviděl. Marek. Bývalý spolužák, se kterým jsme kdysi psali písemky z češtiny na poslední chvíli a pak se málem smáli učitelce do očí. Jenže tentokrát se nesmál ani jeden z nás.
Zeptal jsem se, jak se má. Odpověděl krátce a bez okolků. Že to není dobré. A pak se to z něj postupně vysypalo. Rozvod, který ho před pár lety donutil odstěhovat se z domu, kde žil s rodinou. Pronájem, který spolykal víc peněz, než čekal. Práce, která s covidem skončila ze dne na den. Ještě v roce 2020 bral skoro čtyřicet tisíc čistého v marketingu, ale jak sám řekl, v době, kdy firmy škrtaly první právě marketing, nenašel nic, co by ho uživilo. Snažil se. Zkoušel rozvážet potraviny, ale tam byl tlak na rychlost a výkon takový, že to po pár týdnech vzdal. „Nejsem dravec za volantem,“ přiznal s úsměvem, který měl blíž k rezignaci než k humoru.
Když začal mluvit o Vánocích, pochopil jsem, kam se celý ten příběh stočí. Loni se rozhodl vzít si půjčku deset tisíc korun. Chtěl alespoň dětem udělat radost, protože rozvod sám o sobě nebyl jednoduchý a nechtěl jim přidělávat další starosti. Spoléhal na to, že do března práci sežene. Že se vše nějak srovná. Nesrovnalo. Z brigád zvládl zaplatit nájem a jídlo, ale na splátky už nezbývalo. Úroky narůstaly a dopisy od věřitele přestaly být nenápadné. Až jednoho dne přišla exekuce.
Nešlo jen o těch deset tisíc. Dluh se mezitím zvedl na sedmačtyřicet tisíc a exekutor mu zablokoval možnost nakládat s jediným majetkem, který mu po rodičích zůstal. Malým domkem u Plzně, kam dřív jezdil s manželkou na víkendy a po rozvodu asi třikrát do roka. Teď mu hrozí, že o něj přijde. Říkal mi, že dům se v dnešní době prodá spíš za pár korun. Lidé nemají peníze a k trvalému bydlení se moc nehodí. Jenže v dražbě padne, dluh se zaplatí a co zbyde, mu nechají. To je celé.
Stáli jsme tam v davu lidí, mezi vůní kaštanů a předraženého punče, a já poslouchal příběh člověka, který se loni snažil udělat dětem hezké Vánoce. Jedna nebankovní půjčka, jedny svátky a dnes čeká, jestli přijde o dům po rodičích. Marek nakonec jen zakroutil hlavou a řekl, že dnes by to udělal jinak. Děti by pochopily, že dárků bude méně. A že Vánoce nejsou o tom, kolik stojí balíčky pod stromkem.
Kéž by to došlo každému, kdo má pocit, že musí za každou cenu dorovnat představu dokonalých svátků. Stačí jeden podpis, jeden prosinec a pak stojíte u svařáku se spolužákem, který vám tiše řekne, že kvůli deseti tisícům možná přijde o střechu nad hlavou.
