Článek
Seděla jsem u stolu, poslouchala, jak se spolu baví, a připadala si jako pouhá kulisa v nějaké béčkové komedii. „Prosím tě, hodinu se maluje, utrácí za to majlant a stejně to je k ničemu,“ pokračoval. „A minulý týden? Netrefila ani do nákupáku, musel jsem pro ni jet, jinak by bloudila mezi regály,“ dodal s pobavením, jako by vyprávěl nějakou historku z hospody. Tchyně se na mě v záchvatu smíchu podívala a pronesla: „Ale Kájo, on to myslí dobře.“
Jasně. Vždyť o nic nejde. Jen o to, že mě manžel právě ponížil před vlastní matkou. A nebylo to rozhodně poprvé. Dělá to v podstatě vždycky, když se sejde s někým z jeho „gangu“. Ten večer jsem se nezmohla na žádný odpor. Jen jsem vstala, odnesla talíř a řekla, že mě bolí hlava.
Zavřela jsem se v ložnici a seděla tam potmě. Nebylo mi do pláče, spíš jsem cítila zvláštní směs zlosti a prázdnoty. Jak se to stalo, že z muže, kterého jsem kdysi obdivovala, se stal někdo, kdo mě sráží, aby vypadal vtipně?
Druhý den jsem si postěžovala kamarádce. Poslouchala mlčky, a pak řekla: „Víš co? Začni dělat, že máš milence. Takového, který tě chválí, zajímá se o tebe a neřeší, jak dlouho se maluješ. Uvidíš, co to s ním udělá.“ Znělo to bláznivě, ale zkusila jsem to.
Začala jsem se víc smát, psát si „tajemné“ zprávy, občas odešla z domu s tím, že mám schůzku. Neřekla jsem s kým, a on se ani neptal. Tedy ze začátku. Po pár dnech se změnil tón. „Kájo, kde jsi byla?“ „Venku, ale to víš. S tím mým orientačním smyslem jsem se ztratila hned ve vedlejší ulici,“ odpověděla jsem klidně. A pak už to šlo rychle.
Nejprve ironické poznámky, potom nervozita. Nakonec jeden večer stál přede mnou a tiše se zeptal: „Ty někoho máš?“ „Možná,“ řekla jsem. A mlčela. Dlouho se na mě díval. A pak se omluvil. Upřímně. Nevím, jestli ho vyděsila představa, že o mě přijde, nebo si opravdu uvědomil, jak se ke mně choval. Ale od té doby se změnil.
Knedlíky dělá teď on. Nejsou nejlepší, ale snahu mu upřít nemůžu. A tchyně? Přestala se smát. Možná proto, že konečně pochopila, že její syn už není jediný, kdo má poslední slovo a že to jejich „vtipkování“ vtipné vůbec nebylo.
Někdy pomsta nemusí bolet. Stačí, když je elegantní. A hlavně – účinná. A víte, co je nejlepší? Tak nějak se mi začíná líbit kolega z firmy o patro výš. Potkali jsme se v kantýně. Tak uvidíme, třeba mě pozve na výlet a ztratíme se spolu…
