Článek
Každoroční dotaz „A co by sis letos přála k Vánocům?“ se u nás doma stal tradicí. Takovou tou nevinnou otázkou, která uklidní všechny. Já mám pocit, že se zajímám, a manželka má pocit, že ji někdo poslouchá. Jenže letos jsem tu otázku asi pokládat neměl. Odpověď přišla bez váhání: „Auto.“
Auto.To slovo viselo ve vzduchu tak teatrálně, že by se hodilo doplnit ho dramatickým světlem a mlhou. Chvíli jsem doufal, že je to žert. Nebyl. Od té chvíle poslouchám každý den minisérii o tom, která kamarádka auto dostala, která dostane, a která je se svým novým autem tak šťastná, že by o tom mohla psát diplomku.
A já si připadám jako chudák J. R. Ewing bez ropných polí. Přesně tak mě totiž manželka v tomhle příběhu vidí. Jako latentního miliardáře, který to zatím před rodinou jen šikovně tají. Aby toho nebylo málo, rovnou mi oznámila, že pokud už by tedy nějaké auto dostala, rozhodně to nesmí být „důchodcovská Fabia“.
To byla ta chvíle, kdy jsem si v duchu potvrdil, že auto nedostane.
Už jen z principu. A taky proto, že najede tak sto kilometrů týdně. Sto! To ani není jízda, to je taková rozcvička.
A já jsem mezitím žil v přesvědčení, že úplně nejlepší, nejužitečnější a nejpraktičtější dárek je myčka nádobí. Myčka! Zlatý grál každé domácnosti. A Black Friday k tomu — kdo by odolal? Slavil jsem v sobě pocit geniálního tahouna rodiny alespoň deset minut. Pak jsem jí to nadšeně oznámil.
Zjistil jsem, že myčka opravdu nebyl ten dárek, který chtěla.
Prý „myčku nechce“. Aspoň ne jako vánoční dárek. Tady jsem pochopil, že mezi mnou a realitou existuje ještě jiný vesmír. Takový ten, kde kniha „Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše“ působí jako sci-fi dokument.
A pak mi to začalo vrtat hlavou — co si o mně po těch letech vlastně myslí? Že se změnila ona? Nebo já? Stala se z ní vyznavačka konzumu, co by nejraději žila v reklamě na leasingový program? A nebo jsem to já, kdo za těch deset let manželství pořád ještě věří, že nejlepší dárek je něco praktického, co se dá zapojit do zásuvky?
A zatímco ona mi přednáší o autech a jejich cenách, já od ní k Vánocům pravidelně dostávám knížky typu „Jak se stát milionářem“. Jednak v tom cítím jistou jemnou narážku, jednak mám podezření, že chce, abych si to přečetl a začal podle toho žít. Jenže já se pořád držím filozofie, že bohatství je stav mysli — což je krásný způsob, jak říct, že na nové auto prostě nemáme. A tak letos pod stromečkem auto nebude. Bude tam myčka.
A já? Já tajně doufám, že příští rok si bude přát něco jednoduššího. Třeba prsten z čokolády. Nebo knihu „Jak ocenit praktického manžela“. Nejlépe v pevné vazbě. A s obrázky.
