Článek
Jsme spolu čtyřiadvacet let. To už je kus života. Vychovali jsme děti, postavili dům, pořídili psa a zažili všechno možné. Ale poslední rok mám pocit, že se nám ze vztahu vytratila blízkost. Moje žena ztratila chuť na manželské povinnosti – jak se tomu kdysi říkalo – a místo večerů ve dvou teď peče bábovky, sází rajčata a chodí venčit našeho psa Rona.
Nejdřív jsem si říkal, že je to jen období. Že je unavená, že má hlavu plnou práce. Ale ono to nepřecházelo. Když jsem se o tom pokusil mluvit, odbyla mě: „Teď nemám náladu, Petře.“ A když jsem jednou poznamenal, že by přece jen manželské povinnosti neměly úplně vymizet, zvedla oči od válu a odpověděla: „To žádná povinnost není! To jsi slyšel od kámošů v hospodě?“
A bylo po debatě. Od té doby máme tichou domácnost. Já se snažím tvářit, že mi to nevadí, ona se tváří, že žádný problém neexistuje. Jenže existuje. Alespoň tedy pro mě. Protože to, co dřív bylo samozřejmé, se teď stalo tabu. A navíc netuším proč
Nepřijde mi, že by šlo jen o milování.. Spíš o to, že přestáváme být partneři, kteří si jsou blízcí. Chybí mi dotek, blízkost, společné chvíle. Když jsme spolu kdysi začínali, byli jsme tým. Teď mám pocit, že žijeme vedle sebe – ona ve světě pečení a zahrádky, já v tichu obýváku s mobilem v ruce.
Zkoušel jsem to řešit po dobrém, zkoušel jsem humor, romantiku i upřímný rozhovor. Zatím bez výsledku. A přemýšlím, kolik takových vztahů kolem mě vlastně je. Kde spolu lidé zůstávají, ale přestanou se opravdu potkávat.
Nechci ji do ničeho nutit – to samozřejmě nejde. Ale intimita není jen fyzická věc. Je to způsob, jak si říkáte: „Stále o tebe stojím.“ A to, že o tom mluvíme, není projev slabosti, ale snahy o záchranu.
Možná by stačilo málo – dvě skleničky vína, pes zavřený na balkoně a upřímný rozhovor bez výčitek. Po čtyřiadvaceti letech přece stojí za to zkusit znovu najít chuť být spolu. Ale třeba to dopadne nějakým nepříjemným zjištěním. Třeba má milence. Uvidíme. Já to rozhodně nevzdám.
