Článek
Mohlo by se zdát, že jsme nějaký pilotní projekt Bohnic: babička s Alzheimerem, dítě s ADHD a štěně maďarského ohaře. A já, s tikem v oku, zjišťuji, že ticho je přeceňované, spánek přehodnocený a můj psychiatr je náš největší fanoušek.
Někdy si říkám, že náš byt je něco mezi zoologickou zahradou, domovem důchodců a terapeutickým ústavem. Když se ráno probudím, nikdy nevím, jestli mě jako první vzbudí štěkot, křik, nebo vůně připálené vánočky. Babička totiž tvrdí, že „za týden jsou Vánoce“, i když je venku třicet stupňů a já se snažím přesvědčit sama sebe, že to všechno zvládnu.
Babičce je devadesát. Má Alzheimerovu chorobu a většinu času hledá dědu, který zemřel před patnácti lety. „Kdepak je ten starý mizera?“ ptá se několikrát denně, a když jí řeknu pravdu, rozpláče se, že jí ho někdo unesl. Takže už nelžu, prostě řeknu, že šel pro rohlíky. Jenže pak mi babička večer vyčítá, že ho nechávám „tak dlouho pryč“.
Do toho všeho mám šestiletého syna s ADHD. Neposedí, pořád běhá, skáče po gauči, staví bunkry z dek a zkouší, jestli se dá jezdit po podlaze v ponožkách, když ji polije vodou. Každý den se mění v cvičení trpělivosti. Když už mám pocit, že klidně zvládnu i hurikán, můj manžel – ten věčný optimista – přišel s nápadem, že bychom si měli pořídit psa.
A ne ledajakého. Maďarského ohaře. Vizslu. Hyperaktivního, chytrého, tvrdohlavého a neúnavného tvora, který má v sobě víc energie než moje dítě po dvojité dávce kakaa. Od té doby máme v obýváku rozkousané křeslo, dvoje boty, kabely od nabíječek a záhadně zmizelý dálkový ovladač (mám podezření, že byl sežrán i s baterkami).
Babička psa miluje, i když mu říká „Františku“ a tvrdí, že to je převtělený děda. Dítě ho miluje, protože konečně našlo někoho, kdo vydrží běhat ještě déle než ono. A já? Já přemýšlím, jestli se dá přihlásit o azyl v Bohnicích dobrovolně.
Psychiatr mě vyslechl, chvíli mlčel a pak si pozval i manžela. Prý „na konzultaci“. Odcházeli jsme s doporučením na rodinnou terapii a pocitem, že jediný duševně zdravý v našem bytě je ten pes. I když možná jen proto, že zatím neumí mluvit.
A tak žijeme dál. V domě plném lásky, chaosu a srandy, kde se peče vánočka v srpnu, dítě běhá po stropě, pes po stěnách a já po rozumu. Ale co – hlavně, že je veselo.
