Článek
Nedávno si jedna moje blízká prošla těžkou depresivní epizodou. Má za sebou náročné období, udělala několik špatných rozhodnutí, která ji stále dokola dohánějí. Když se dostala do paniky a absolutního zoufalství, odešla od partnera. Téměř všichni v jejím okolí ji za to okamžitě odsoudili. A nebylo to poprvé. Její neléčená deprese tak vyústila v naprosté stažení se do sebe. Dnes už nevěří skoro nikomu – možná ani sama sobě.
Chápu ji
Nosím jí jídlo, pití, léky. Nemluvíme. Ne proto, že by nechtěla, ale protože na to v tuhle chvíli prostě nemá sílu. Chápu to. Nevím, proč to ostatní nedokážou pochopit, ale myslím, že já trochu ano.
Únava i fyzická bolest
Shodou okolností mě pár týdnů poté zasáhla vlastní epizoda. Deprese mám diagnostikovanou dlouhodobě, lékaři mluví o středně těžké formě. Léčím se s tím už roky, ale přesto mě vždycky překvapí, jak nenápadně začne. Sebevědomí mi začne klesat, ztrácím chuť cokoliv dělat, přestávám se soustředit a dostavuje se obrovská únava. Dřív se přidávaly i fyzické bolesti. Někdy tak silné, že jsem nedokázal vstát z postele.
Hlavně si nic nevyčítat
Lékaři mi opakovaně říkali, že si to nemám vyčítat. Prý je to nemoc jako každá jiná – někdo má cukrovku, jiný nemocné srdce, já deprese. Důležité je se nevyčerpat a při propadu postupovat podle režimu, který pomáhá zmírnit průběh.
Nic není vidět. Bohužel
Problém je, že tahle nemoc není zvenku skoro vůbec vidět. Když má člověk cukrovku, okolí pozná, že mu je zle. Nikdo mu nenadává, že nechce dort. Když má někdo srdeční potíže, každý zbystří, když se chytne za hruď. Ale u deprese? Vypadáte jen jako někdo, kdo je líný, pasivní a ufňukaný.
Omluvy jsou zbytečné
Když se mi udělá líp, často se všem omlouvám. Jenže to už je pozdě. Přichází období vyčerpání, potřeba klidu. Naštěstí se pomalu vrací chuť do života. Vracím se do normálu – mám hlad, motá se mi hlava, tělo je unavené. Ale už se necítím na dně. A to je začátek uzdravení.
Okolí mi nerozumí
Přesto si uvědomuju, že i když se snažím, léčím a beru léky, moje nemoc ubližuje mně i mému okolí. Snažím se stáhnout do ústraní, ale po pár dnech se začnou ozývat výčitky, že se neozývám, že jsem nespolehlivý, že myslím jen na sebe. A svým způsobem mají pravdu. Jenže právě tohle ta nemoc dělá – pohltí vás i vaše blízké. Není vidět, ale mění úplně všechno.
Dejte si čas
Jednou mi lékař řekl, že středně těžká deprese může být zákeřnější než ta těžká. Neochromí vás úplně, ale dlouhodobě vás nahlodává a okolí často nechápe, co se děje.
Chci tím říct jediné. Pokud si právě procházíte něčím podobným – ať už jste nemocní vy, nebo někdo blízký – dejte si čas. A dejte ho i tomu druhému. Uzdravení není o vůli, je to proces. A pokud cítíte, že vás to stahuje na dno, někdy je největší síla v tom, že se dokážete vzdálit. Ne z nedostatku lásky, ale kvůli záchraně vlastní rovnováhy.
