Článek
Do Pařížské ulice nakupovat nechodím. Je to na mě příliš drahé. Tu a tam ale dostanu v práci nějakou odměnu a co si budeme povídat, nějaký hezký pásek, peněženka nebo třeba parfém udělá radost vždy. Letos se mi zadařilo a hezká odměna za získaného zahraničního klienta před pár týdny přišla. Žádné milióny, ale pár desítek tisíc to bylo. A protože jsem měl už dlouho v „merku“ jeden parfém od světoznámé módní firmy, hned jak píply hodinky se zprávou, že odměna přistála na účtu, vydal jsem se na obhlídku.
Zákazníka si hýčkají, prosecco mu nalijí
V luxusních buticích se necítím příliš dobře. Je to tam na mě až moc „hogo fogo“. Dveřník, co vám otevře dveře, sklenka na přivítanou, atraktivní prodavačky, provoněné prostory, ze země by se dalo jíst. Tak tomu bylo i v butiku v pražské Pařížské ulici, do kterého jsem vešel. Sdělil jsem svoje přání, byl jsem usazen do křesílka, prodavačka (říká se jim tak vůbec?) odešla pro vzorky vůní a já se zatím rozhlížel po cenovkách.
„Jíťo, tahle je docela dobrá!“
Cenovky oblečení byly nad moje možnosti, a tak jsem spíše jen nasával atmosféru a přemýšlel, zda si vyhlédnutý parfém koupím. Moje rozjímání ale překazila zvláštní situace. Do dveří totiž vešel asi tak třicetiletý pár. Chlapík měl na mikině logo českého fotbalového klubu, na krku šálu se stejným motivem a bez pozdravu se hned hrnul s vitrínce se vzorky vůní. „Jíťo, tahle je super“, zvolal s flakónem v ruce na svoji partnerku, která si mezitím prohlížela vystavené modely tašek a kabelek. Beze slova se postříkal vůní a s dotazem „Jak se ti zdá?“ přistoupil k Jitce u kabelek. „Na mě je moc silná,“, řekla Jitka a jak přišli, tak odešli, bez pozdravu, bez „děkuji“.
Učme se třeba od Korejců nebo Japonců
Jistě, vzorky jsou od toho, aby si je zákazníci vyzkoušeli. Vše by ale mělo mít nějakou štábní kulturu. Minimálně pozdrav zvládne každý. I fotbalový fanoušek, který nad nákupem parfému za 20 tisíc korun pravděpodobně stejně nepřemýšlí. A i kdyby přemýšlel, pozdravit a poděkovat za možnost si parfém vyzkoušet by mělo být naprostou samozřejmostí. Ale tohle je právě mnoha Čechům stále ještě cizí. A bohužel, podobným buranstvím jsme ve světě tak trochu „proslulí“. Co si třeba vzít inspiraci od takových Japonců nebo Korejců? Možná je jejich slušnost až přehnaná, vždy je ale lepší být „více slušný“, než se řídit hláškou jednoho z premiérů, který svého ministra vyzýval k aktivitě slovy: „Nebuďte slušnej, řekněte pravdu, kdo vám to řek´…“
Ale to už je zase jiný příběh…
