Článek
Rok 1969 bývá v paměti spojený především s politickým vystřízlivěním po nadějích Pražského jara. Méně se už připomíná každodenní realita obyčejných domácností – třeba to, jak složité bylo obyčejné nakupování. Obchody sice fungovaly, ale nabídka zboží byla omezená, nepravidelná a často závislá na štěstí, známostech nebo dobrém načasování.
Zboží bylo obecně málo a výpadky se netýkaly jen luxusu. Chyběly i základní věci, které dnes považujeme za samozřejmost. V obchodech nebyly tužkové baterie, spodní prádlo, heřmánek nebo dětské potřeby. Právě dětské pleny patřily k nejpřísněji regulovanému zboží. Látkové pleny byly na příděl a vydávaly se buď na lístky, nebo na základě těhotenského průkazu. Maminka si mohla zakoupit maximálně 50 kusů. V případě narození dvojčat bylo možné množství navýšit, ale jen po předložení potvrzení z porodnice s přesným počtem narozených dětí. Ani tehdy nebylo vyhráno – pleny nebyly vždy k dispozici a jejich shánění patřilo k běžným starostem mladých rodin.
Zvláštní kapitolou byl chléb. Přestože základní pečivo nechybělo, velkým hitem se stal takzvaný „toastový chléb“. Nešlo však o toastový chléb v dnešním slova smyslu. Byl to obyčejný bílý pšeničný chléb, nakrájený na tenké plátky a zabalený v celofánu. Díky pravidelným krajíčkům se hodil především na chlebíčky a slavnostnější pohoštění. Skutečná výrobní linka na toastový chléb, jaký známe dnes, byla nedostupná – na její nákup chyběly devizy. V Krnově proto vznikla vlastní, improvizovaná výrobní linka, která měla alespoň částečně uspokojit rostoucí poptávku.
Ani zásobování zeleninou nebylo zdaleka ideální. Výkyvy v dodávkách byly běžné a sezónnost se projevovala mnohem tvrději než dnes. Dobový tisk o tom psal otevřeně. Ve Večerní Praze vyšel 4. května 1969 článek, ve kterém stálo: „Dnes není naděje, že by se nějaká ta mrkev v obchodech objevila. Nová bude až koncem května.“ Podobná sdělení nebyla výjimkou a zákazníci byli zvyklí přizpůsobit jídelníček tomu, co se zrovna podařilo sehnat.
Nakupování v roce 1969 tak nebylo jen rutinní záležitostí, ale každodenní strategií. Lidé si předávali informace, stáli ve frontách a často kupovali zboží „do zásoby“, když se náhodou objevilo. Výběr byl malý, ale improvizace velká. A právě tato schopnost přizpůsobení patřila k neviditelným dovednostem tehdejších domácností – dovednostem, které dnes už téměř nepotřebujeme.
Zdroj: Můj rok 1969; ISBN 978-80-265-1211-0
