Článek
Jak zpívá Michal Tučný v jedné písničce: „Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát…“ Ano, tenhle příběh je skutečně pravda a skutečně jsem ho zažil. Z důvodu zachování alespoň nějaké anonymity, jsem však v textu pozměnil jména, místa a některé další detaily. Příběh jako takový je ovšem pravdivý. Bohužel. Takže, bylo, nebylo…
Setkání na seznamce
Potkali jsme se na jedné seznamce. Měla tam inzerát, že hledá někoho, kdo s ní bude jezdit na golf a uspokojí ji v posteli. Neumím ani jedno, ale směle jsem se přihlásil jako golfista, co objíždí jeden turnaj za druhým a dívky před jeho hotelovým pokojem stojí frontu. Zajímalo mě totiž, kdo si takový inzerát může podat.
Jsem „tak nějak zadaná“
Proběhlo pár SMS, ze kterých bylo zřejmé nejen to, že dotyčná vychodila alespoň střední školu, ale také to, že chce zůstat v anonymitě. Nechtěla totiž prozradit svoje pravé jméno, na dotaz, jestli je vdaná, tvrdila, že je „tak nějak zadaná“, mlžila o své práci i o tom, odkud vlastně je. Když už jsem to chtěl zabalit, souhlasila se schůzkou.
Byl jsem slepý
Vybrala si drahé italské bistro a na schůzku přišla asi o 30 minut později. Nesnáším nedochvilnost, ale když jsem ji uviděl, musel jsem uznat, že na ní něco bylo. Sice žádná krasavice, trochu při těle, ale měla hezký úsměv. Bylo jasné, že v inzerátu si ubrala asi pět let a 10 kilogramů váhy, ale povídalo se s ní hezky. Představila se jako Elizabeta, až později se ukázalo, že se jmenuje Klára. To ale nebylo to jediné, co mi uniklo. Nic moc o sobě nechtěla říct. Jenom se mě stále na něco ptala. Na práci, výdělky, auto, zajímala se o moje hodinky, o golfový handicap a také o to, kde mám zaplacené členství. Jen hlupák by si toho nevšiml. A já jsem byl velký hlupák.
Casting na „kavku desetiletí“ jsem vyhrál
Při výběru vína se nijak nežinýrovala, šunku a olivy si dala také kvalitní, a když jsme dopíjeli druhou láhev, řekla, že už musí jít a že si napíšeme. Že šla na druhé rande do další luxusní restaurace, vyšlo najevo o pár desítek minut později, když mi volala v domnění, že volá tomu „druhému“, že už je na místě… Nějak to zakecala a já hlupák na to skočil. Dnes už vím, že jsem byl účastníkem castingu na „kavku desetiletí“.
Prozradila ji pečlivá recepční
Nebudu to protahovat, psali jsme si dál, dali jsme si jeden nebo dva obědy, a po pár týdnech jsme šli spolu na hotel. Samozřejmě ho vybrala ona, protože do nějaké „tříhvězdy“ by nikdy nešla. Jenže ouha. Recepční chtěla oba občanské průkazy, takže vyšlo najevo nejen to, jak se skutečně jmenuje, kolik je jí let, ale i to, že je vdaná a že se jmenuje Klára. A no, tušíte správně. Ani tentokrát jsem to nezabalil a ve vztahu pokračoval. Dobře mi tak…
Na manžela plivala, ale ruku měla nataženou
O svém manželovi neustále tvrdila, jaký to je despota a hulvát. Že je starý, že jí ubližuje a psychicky deptá, že se ho bojí, nechce s ním spát, prý ale musí, atd., atd… Ovšem, že jí platí hypotéku na dům, nechává jí její výplatu pro její osobní potřeby a veškerý provoz domácnosti táhne on sám, že jí nechává 100 procent výnosu z pronájmu garsonky, kterou měl, že dceři koupil sportovní vůz, ona měla SUV, zaplatil nákup bytu v centru Prahy, aby v něm mohla bydlet, když se jí nechce domů, to tak nějak zamlčela. To vyšlo najevo až v době, když už jsem byl lapen. V době, kdy si do „jejího“ domu přišel její manžel pro pár věcí a ona chtěla, abych byl u toho. Ponížila ho strašným způsobem. V tu chvíli jsem ale ještě pořád věřil, že to byl lump, který jí skutečně ubližoval. Nebyla to pravda.
Nestyděla se ani za podporu v nezaměstnanosti
Bylo to ve době, kdy jsem už u ní bydlel, vozil ji po světě na dovolené, na kterých neutratila ani korunu, na zahradě jí budoval zahradní jezírko a hlídal psy, když vyrážela na eurovíkendy, aby si, jak často říkala, psychicky odpočinula. Bylo to totiž v době, kdy mě „krmila“ báchorkou o nádoru, kdy mi tvrdila, že skočí pod kamion. V době, kdy ji vyhodili z práce a kdy řešila svůj, ne zrovna ideální vztah se svým tátou a svým synem. Ten sice nebyl žádný Einstein, spíš naopak, ale podařilo se mi dopomoci mu ke stipendiu na sportovní univerzitě v USA, kam odjel. V té době si Klára přivydělávala na černo docela slušné peníze a přitom pobírala podporu v nezaměstnanosti. Vůbec se za to nestyděla.
Synáček se také povedl
Denně se řešil jeho sportovní výkon, který nebyl pro trenéra dostatečný, denně se řešila jeho neznalost angličtiny, která byla natolik fatální, že hrozilo, že nezvládne napsat ani obyčejnou esej na téma „Jak se žije v České republice“, denně se řešilo to, jak využít tátovy peníze, které mu tekly. Ano, ačkoliv se „mladej“ s tátou vůbec nebavil, protože mu to poradila maminka, peníze přijímal s otevřenou náručí. Jaká matka, takový syn.
Uvědomil jsem si to příliš pozdě
Začínal jsem tušit, že jsem si pěkně naběhl. Že moje nová partnerka, a vlastně i její syn, jsou lidé, kteří si pro korunu nechají vrtat koleno. Lidé, kteří nadřazují peníze nad elementární slušnost, morálku a přátelství. Prostě lidé, se kterými na jednom laně viset nechcete. Moje tušení se potvrdilo záhy. A to tím nejbrutálnějším způsobem.
Obrala manžela po mrtvici
Jejího bývalého manžela, který se musel z domu, který zaplatil, potupně odstěhovat do garsonky, postihla mrtvice. Přežil, ale až do smrti nebude ani chodit a asi ani sám jíst. A v tu chvíli se začaly dít věci. Ukázalo se, že Klára měla klíče nejen od jeho garsonky, ale také od jeho chalupy, a dokonce i přístupové údaje k jeho účtu. V garsonce nechala akorát žehlící prkno, na chalupě ani to ne. Na dotaz, proč si z jeho garáže odvezla dvě elektrokola, když sama na kole jezdit neumí, mi sdělila, že to byl hajzl a že se to dobře prodá. Což nakonec přítelkyně jejího syna skutečně udělala. A nebyla to jenom kola. Peníze v hotovosti, obrazy, nábytek, elektronika, historické golfové hole. Bylo mi z toho špatně. Ne špatně. Bylo mi přímo na zvracení.
Jdi si třeba do penziónu
Byl to začátek konce. Prý mi do toho nic není. Prý má na všechno právo, za to, jaký to byl „hajzl“. Aha, někdo je „hajzl“ a já mám právo krást? Tak to tedy není úplně v souladu s mojí životní filozofií. „Jestli se ti to nelíbí, tak vypadni,“ sdělila mi, když jsem jí říkal, že tohle je už docela za hranou. Považoval jsem to za hloupý vtip, ale to jsem se šeredně mýlil. Druhý den jsem přijel „domů“, a už v předsíni stálo „komando smrti“. Rachitický syn, který by beze mě seděl někde za pokladnou v supermarketu, mi sdělil, že dneska z domu vypadnu, a ať jdu spát třeba do penzionu. Otec Kláry, kterému jsem také hodně pomohl, mi sdělil, že to je jeho dům a ať jdu, no a soused, který se v té době živil jako zoufalý „dovozce“ ukrajinských dělníků na stavby, začal na mobilu vytáčet číslo nějakého „Sergeje“ se slovy, že když nepůjdu, tak mě odvezou.
Spletla jsem se, mám tě ráda…
Šel jsem. Snadné to nebylo, ale šel jsem. Nechal jsem tam všechno. Nejen svoje iluze, ale také osobní věci, investované peníze a milovaného psa. Všechno zatloukla, nic mi nevrátila, zabouchla dveře. Ty asi otevře zase někomu dalšímu, kdo jí skočí na smutné oči a milý úsměv. Tady by mohl příběh skončit, ale nekončí. Milá dotyčná se totiž po cca dvou měsících ozvala s tím, že by chtěla, abychom se k sobě vrátili. Že prý, co bylo, to bylo. Prý není čas na hádky a ať na vše zapomenu. Že prý čas běží. Tik, tak, tik,tak…
"Morálka"? Co to je?
No, nevím, co si Klára myslela, ale i kdyby v tu chvíli byla jediná ženská na světě, v životě bych se k ní nevrátil. Možná nás moc není, netuším, ale patřím k těm, kteří mají určitě morální zásady, a přes ty nejede vlak…
Příběh by to byl mnohem košatější, ale na to tady není prostor. Navíc, přiznat se v takhle dlouhém textu, že jsem hlupák a že jsem naletěl, nebylo úplně snadné. Kdo mi bude chtít do komentářů napsat, že jsem blb a dobře mi tak, tak ať se raději podívá, jestli to už někdo nepsal. Je to samozřejmě pravda, ale není potřeba si tu pravdu číst tisíckrát 😉
