Článek
Kláru jsem si bral z lásky. A i po patnácti letech společného života ji mám pořád rád. Jenže… znáte to. Rutina, děti, práce, večer Netflix a padnout. Doteky vymizely, sex byl spíš sváteční záležitost než přirozená součást vztahu. A někde mezi nákupy plenek a hypotékou jsme si přestali být blízcí.
A pak přišla Iveta. Klářina nejlepší kamarádka. Zná ji léta, chodí spolu cvičit, sdílí si recepty, jedou spolu na wellness. Zná i mě – z víkendových grilovaček, narozenin, silvestrů. Vždycky byla trochu provokativní. Smála se mým vtipům, občas mě chytla za ruku při focení. Ale nikdy to nepřekročilo hranici.
Až jednoho dne ano.
Byla sobota, Klára byla s dětmi u rodičů. Iveta se zastavila „jen na kafe“. V teniskách a legínách po tréninku, trochu zadýchaná, trochu rozcuchaná. A mezi prvním a druhým šálkem kafe mi řekla: „Víš, že jsi mi vždycky připadal zajímavý?“
Nevím, co mě v tu chvíli napadlo. Možná to, že o mě někdo jeví zájem. Možná to, že jsem dlouho nic necítil. Možná kombinace jejího parfému a toho, jak se na mě dívala. Prostě se to stalo. Žádné plánování, žádné racionální rozhodnutí. Jen dvě těla, co se potkala ve špatný čas.
Jenže pak přišlo vystřízlivění. A sakra rychle.
Klára si s Ivetou posílají hlášky několikrát denně. Druhý den mi říká: „Hele, Iveta byla včera u tebe? Psala mi, že jste prý probírali zahradní nábytek.“ A mně se málem zastavilo srdce.
Za dva dny už věděla všechno. Iveta to nevydržela. Cítila se provinile. A tak místo aby to skončilo jedním šíleným tajemstvím, změnilo se to v manželské peklo. Klára mi řekla jen: „Zradil jsi mě. A nejhorší je, s kým.“
Dnes spím na gauči. Ne proto, že by mě vyhodila – ale protože sám nemám žaludek si vedle ní lehnout. Děti nic netuší. Ale cítí, že je něco jinak. Doma je tichá domácnost, atmosféra by se dala krájet. Kdyby to šlo, vrátil bych čas. Ale nejde. Holky se už nekamarádí. Manželka se se mnou nebaví a manžel Ivety by mě nejraději zabil. Ale jsem jediný viník? To pouze já jsem zhřešil?
Ano, byla to chyba a rád bych ji napravil. Šanci jsem ale zatím nedostal. Nevím, jak to skončí. Jestli mi odpustí. Jestli to ustojíme. Jen vím, že jednorázová touha nestojí za ztrátu člověka, se kterým jste budovali život. Tu morální kocovinu bych nepřál nikomu.
