Článek
Mám to štěstí, že doktora musím navštívit tak maximálně jednou za deset let. Pracuji jako OSVČ, docela se mi daří a na zdravotním pojištění platím ročně stovky tisíc korun. Chápu, že doktor nemůže rozlišovat, kdo do zdravotního systému přispívá jakou částkou a chovat se každému jinak, nicméně moje nedávná zkušenost s návštěvou obvodního doktora byla více než šílená. Totální absence elementární slušnosti, empatie a něčeho, čemu se říká „lidský přístup“.
Když citrón nepomáhá
O co šlo? Asi před čtrnácti dny se do mě pustila nějaká viróza. Nasadil jsem tedy klasickou léčbu, tedy postel, citrony, paralen a věřil, že za pár dnů bude lépe. Jenže nebylo. K ucpanému nosu a rýmě se ještě přidal poměrně urputný kašel. Testy na covid byly negativní, takže jsem se rozhodl navštívit svého obvodního lékaře. Jenže protože jsem u něj nebyl snad deset let, rozhodl jsem se mu nejdříve zavolat, jestli vůbec ordinuje, nepřestěhoval se, atd…
Cesta přes celou Prahu
Na internetu byla adresa stále stejná, jenže pevnou linku ani mobilní telefon nikdo nezvedal. Nevadí, ten den měl ordinovat až do 16 hodin. Sedl jsem tedy do auta a vyrazil do ordinace. Během té doby, co jsem u lékaře nebyl, jsem se přestěhoval, měl jsem to tedy při pátečním provozu přes celou Prahu. Asi po hodině jsem dorazil do ordinace a zazvonil na zvonek.
Bereme jen objednané
Po dlouhých minutách, kdy jsem stál venku ve sněhu mi přišla otevřít sestra a bez pozdravu na mě vybafla:
„Jste objednanej?“
„Nejsem.“
„Bereme jenom objednaný, máte to napsaný na dveřích“
„Takže mám jet přes celou Prahu, abych si na dveřích přečetl, že berete jenom objednané pacienty? Navíc jsem několikrát telefonoval a nikdo to nebral.“
„Je hodně pacientů, nemůžeme brát pořád telefony.“
„A jak se mám tedy objednat?“
„Zeptám se paní doktorky, jestli vás vezme. Co vám je?“
Čekárna i ordinace prázdná
Stále jsem stál mezi dveřmi, takže jsem vysvětlil, co mi je a doufal, že se doktorka ustrne. Byl jsem v puštěn do čekárny, kde nebyl vůbec nikdo, a jak se později ukázalo, nikdo nebyl ani v ordinaci. Za pár minut vyšla ze dveří lékařka:
„Nemáte roušku, musíte mít roušku, je to napsané na dveřích.“
„Ano, já jsem ale dopředu nevěděl, co máte napsané na dveřích. Mám roušky v autě, tak já si tam tedy dojdu.“
„Vemte si tuhle,“ podala mi lékařka rozbalený respirátor. No, snad ho neměl na nose nikdo přede mnou…
Změřila mi teplotu, koukla se do krku a předepsala lék s doplatkem cca 500 korun. Je to už týden, kašlu pořád stejně a já přemýšlím, jestli se mám k téhle doktorce pokusit objednat na druhé kolo, nebo hledat nějakou jinou. Jak jsem slyšel v rádiu a četl na internetu, nemají to lékaři zrovna snadné. Tak abych někomu z nich zbytečně nepřidělával práci…
