Článek
Když jsem před rokem nabízel volný byt v domě, netušil jsem, že kromě nové nájemnice získám i nový pohled na svět. Ubytoval jsem Ukrajinku se dvěma malými dětmi. Potřebovala bezpečí a střechu nad hlavou. Já zase hledal někoho spolehlivého. A musím říct, že z její strany nemám jedinou výhradu. Platí včas, doma má pořádek, pracuje jako uklízečka a bere všechny možné brigády, aby dětem zajistila normální život.
Jedno odpoledne mi Irina zaklepala na dveře. Ptala se, jestli nemám pár vajíček a slíbila, že je druhý den vrátí. Nenapadlo by mě, že z obyčejné sousedské výpomoci vznikne rozhovor, který mi ještě dlouho bude ležet v hlavě.
Seděli jsme v kuchyni a povídali si. A ona se najednou rozpovídala o něčem, o čem jsem dosud slyšel jen z dálky: o svých krajanech v Česku. A hlavně o tom, jak se za mnohé z nich stydí.
Říkala, že někteří Ukrajinci tady pobírají dávky, přestože doma nebo i přímo v Česku mají dobře rozjeté podnikání a o peníze nouzi nemají. Vyprávěla o lidech, kteří tady pracují načerno, vydělávají si slušné peníze a zároveň systém jen využívají. Její hlas přitom nebyl rozzlobený, byl spíš smutný.
Nejvíc ji ale trápí něco jiného. Prý existují podnikaví krajané, kteří zaměstnávají jiné Ukrajince za naprostou almužnu. Říkala, že zná ženy, které pracují za sto korun na hodinu, bez smluv, bez jistot, bez možnosti říct si o víc. A podle ní je takových případů strašně moc. „Kvůli nim se na nás pak všichni dívají stejně,“ řekla potichu. „Ti slušní pak berou jen ty nejhorší práce. Nikdo nám nevěří. Myslí si, že jsme stejní.“
Když to říkala, dívala se do stolu. A já si najednou uvědomil, že v mém domě nesedí jen nájemnice, ale žena, která si nese příběh, jaký si většina z nás neumí představit. Válka jí vzala dům, který ruský tank srovnal se zemí. Vzala jí manžela, který padl na frontě. A teď se snaží začít znovu, v cizí zemi, která se jí naštěstí snažila podat ruku. „Já se domů vrátit nemůžu,“ řekla. „A vlastně ani nemám kam.“
Její slova ve mně zůstala. Uvědomil jsem si, jak tenká je hranice mezi pomocí a jejím zneužíváním. A jak snadno se kvůli pár nepoctivcům začne pochybovat o těch, kteří si pomoc zaslouží a kteří ji vracejí poctivou prací a snahou.
Jsem rád, že jsem jí otevřel dveře. A věřím, že právě v takových příbězích se ukazuje, proč má smysl pomáhat. A proč je zároveň tak důležité, aby se pomoc nezneužívala. Protože ti, kteří ji opravdu potřebují, by kvůli tomu neměli přijít o šanci začít znovu.
