Článek
Říká se, že dobrý skutek je jako bumerang – jednou se ti vrátí. No, v mém případě se mi sice něco vrátilo, ale rozhodně to nebyla vděčnost. Spíš pěkně drahá lekce o tom, že půjčovat auto sousedovi, i když vám denně mává přes plot, nemusí být ten nejlepší nápad.
Potřeboval auto na víkend
Začalo to úplně nevinně. Jedno páteční odpoledne mi zazvonil na dveře soused, trochu v rozpacích. Prý se mu porouchalo auto, měl ho v servisu a nutně potřeboval s rodinou odjet za rodiči do Prahy. „Nebudeš ho o víkendu potřebovat, že ne?“ zeptal se. „Vrátím ho v neděli večer, čisté a s plnou nádrží.“ Znali jsme se roky, děti si spolu hrály, sem tam jsme si pomohli s nářadím nebo posekali trávník navzájem. Tak jsem kývl.
Benzín spotřeboval, peníze mi nedal
Auto jsem mu půjčil s polovinou nádrže, vyčištěné, v pořádku. Vrátil ho v neděli s omluvou, že nestíhá, že „pak pokecáme“. V autě svítila kontrolka rezervy paliva a dojezd ukazoval 70 kilometrů. Trochu mě to naštvalo, ale říkal jsem si – no dobře, hlavně že dojel a nic se nestalo. Určitě mi to později zaplatí, nebo nabídne alespoň posekání zahrady.
Začaly chodit pokuty
Jenže ono se něco stalo. Zhruba měsíc po tom slavném víkendu mi přišla první obálka z magistrátu. Výzva k úhradě pokuty za překročení rychlosti na Jižní spojce. Rychlost 62 km/h na padesátce. Pokrčil jsem rameny – asi jsem také někdy přehlédl radar, stane se. Jenže o dva dny později přišla druhá výzva. A pak třetí. A další. Celkem se jich sešlo jedenáct. Tři za rychlost na Jižní spojce, jedna v tunelu Blanka, a sedm za nezaplacené parkování v Praze. Celková suma? 9.600 korun.
Zapírání jak na dětském hřišti
Vzal jsem to s nadhledem. Zajdu za sousedem, řeknu mu, co se stalo, a domluvíme se jako dospělí chlapi. Jenže hned po první větě mi došlo, že jsem narazil. „Hele, já s tvým autem nejel, to musí být omyl,“ odpověděl klidně, jako by šlo o zaměněné rohlíky v samoobsluze. „Já byl ten víkend doma, akorát jsme si s dětma vyjeli kousek na kole.“ Lhal mi do očí, ani se nezačervenal. Měl jsem chuť mu tu „vyjížďku“ připomenout pořádným pohlavkem, ale on jen pokrčil rameny a opakoval, že nejel. A tím to pro něj skončilo.
Pokuty jdou za majitelem/provozovatelem auta
Protože jsem auto půjčil dobrovolně, a protože přestupky nejsou trestné, ale správní, odpovědnost padá na majitele, resp. provozovatele vozidla. Pokud neoznámím řidiče, platím pokuty já. A on, jak jsem zjistil, zapírá nejen u mě, ale i u úřadů. Je to prostě člověk bez špetky slušnosti. Dát ho k soudu? Kvůli deseti tisícům? Asi bych je po letech vysoudil, ale kašlu na to.
Zaplatil jsem a cítím se jako hlupák
Zaplatím to. Nedá se nic dělat. Až mi přijde poslední pokuta, bude to konec jedné sousedské „důvěry“. Od té doby se už nebavíme. Nevím, jestli mu to je trapné. Ale mně rozhodně ano. Nechci ho potkávat, necítím se dobře. Přitom jsem nic neudělal.
Ponaučení? Není zadarmo
Půjčovat auto je jako půjčovat zubní kartáček. Prostě se to nedělá. Přitom některým lidem byste nesvěřili ani sekačku na trávu, natož klíče od auta. Odteď si dávám pozor. Pomoc bližnímu je krásná věc, ale jen do chvíle, než vás ta pomoc nestojí deset tisíc a kus sebeúcty.
