Článek
Začalo to během covidu. Doma jsme s manželkou trávili víc času než kdy dřív, a i když jsem měl pocit, že uklízení zvládáme sami, moje žena byla jiného názoru. Slovo dalo slovo a najali jsme si paní na úklid. Starší Ukrajinka, tichá, pečlivá, taková, která si odemkne, udělá svou práci a zase zmizí. Fungovalo to. Téměř neviditelně a dokonale.
Náhradnice Máša
Po pár měsících si však našla jinou práci. Prý v supermarketu. Lepší peníze, méně šůrování. A místo ní přišla náhradnice. Jmenovala se Máša. Mladá, příjemná, se sebevědomým pohledem a čistou angličtinou. Brzy jsem se dozvěděl, že je vystudovaná lékařka. Jenže válka, azyl, papírové martyrium. Tak teď uklízí, aby mohla zůstat a vydělala si na živobytí.
Pečlivě uklízela, krásně vyprávěla
Nezačalo to jako flirt. Spíš jako konverzace dvou lidí, kterým bylo v sobotu dopoledne trochu smutno. Zatímco stírala prach, vedli jsme řeči o všem možném – od medicíny, přes recept na pelmeně až po Woodyho Allena. Byla chytrá, vtipná, věděla, kdy se usmát a kdy mlčet. A postupně se z těch pár vět stalo něco, na co jsem se začal těšit.
Jóga byla chyba. I když…
Většinou jsme doma zůstávali sami – žena chodila na jógu, někdy na nákupy. A já najednou cítil, že s příchodem Máši soboty nějak zvláštně ožívají a těšil se na ni. Jednou jí ujel autobus. Nabídl jsem, že jí zavolám taxi. Nechtěla. Nabídl jsem tedy, že ji odvezu. Přikývla. A když vystupovala z auta, zůstala stát o pár vteřin déle než bylo nutné. Pak obešla auto, naklonila se a polibek přišel tak přirozeně, jako kdyby už dávno visel ve vzduchu. A co vám budu povídat. Visel.
Žít se má tady a teď
Za měsíc jsem ji vezl znovu. A skončili u ní doma. Malý byt, levný čaj, čisté povlečení. Pomilovali jsme se. Bez patosu, bez slibů, bez zbytečných otázek. V tichu, ve kterém si člověk uvědomí, že někdy je přítomnost důležitější než budoucnost. Říkala, že žít se má tady a teď. Nešlo nesouhlasit.
Zmizela jako pára nad hrncem
Od té doby jsem ji neviděl. Nezvedala telefon, neodpovídala na zprávy. Prý teď pracuje ve zdravotnickém zařízení. Jsem rád, že to dopadlo dobře. Alespoň pro ni. Pro mě moc ne. S manželkou jsme se totiž za nějaký čas rozvedli. Máša ale nebyla důvodem. Tím byl jakýsi Marek. Jaký paradox, že…
Stalo se…
Doma teď mám navíc novou hospodyni. Precizní, stručnou, bez debat. Uklidí a jde. Ale když v sobotu dopoledne zasvítí slunce na dlaždice v kuchyni, někdy si na Mášu vzpomenu. Ne se smutkem. Spíš s podivným úsměvem. Některé věci totiž nejsou k tomu, aby trvaly. Jen aby se staly.
