Článek
Stačila jediná chyba v dopravní logice a skončil s nabouraným autem, policejní pokutou a účtem za opravu přes dvě stě tisíc.
Bylo to obyčejné sobotní odpoledne. Chtěl si jen zkrátit cestu přes novou čtvrť na okraji vesnice. Pár ulic, pár novostaveb, klidná zóna, skoro žádný provoz. Jenže u vjezdu byla modrá tabule s malým piktogramem domku, stromu a dětí. „Obytná zóna,“ říkávala kdysi autoškola. Ale kdo si to po letech pamatuje, že? A i kdyby ano, tušíte, co tahle značka znamená z pohledu přednosti v jízdě?
Křižovatka na konci zóny vypadala naprosto obyčejně. Žádná stopka, žádná „dej přednost“. Takže soused vyjel s jistotou, že platí klasické pravidlo pravé ruky. Jenže auto, které přijíždělo zleva, to vidělo jinak – a bohužel mělo pravdu. Náraz do levého boku, airbagy, zdemolovaná maska, poškozená náprava. Policie měla jasno: vjel z obytné zóny a nedal přednost.
Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak málo lidí opravdu ví, co ta modrá značka znamená. V obytné zóně neplatí běžné pravidlo přednosti zprava. Každý, kdo z ní vyjíždí, musí dát přednost úplně všem – autům, cyklistům i chodcům. Značka „Konec obytné zóny“ sama o sobě tu povinnost ukládá. Žádné další dopravní značení k tomu být nemusí.
Když jsme o tom pak mluvili u piva, soused se jen pousmál. „To bych nikdy neřekl,“ přiznal. „Já tam přece jel krokem.“ Jenže i těch pár vteřin nepozornosti může znamenat stovky tisíc korun. A zdaleka nejde jen o přednost. V obytné zóně je totiž maximální povolená rychlost pouhých 20 kilometrů v hodině. Policie tam prý občas měří — a málokdo z řidičů „dvacítku“ dodrží.
Stejně zrádné je i parkování. Místo u chodníku nestačí. Stát se smí jen na místech, která jsou výslovně označená jako parkoviště. Všude jinde je to přestupek.
Od té doby si na modrou značku dávám pozor jako na stopku. Není tam jen pro ozdobu. A i když se může zdát, že v obytné zóně „se nic neděje“, dopravní policie i pojišťovny to vidí úplně jinak. Stačí jedno špatné odbočení — a máte doma účet, který byste raději nikdy neviděli.
