Článek
Byl to kluk, který se pořád smál. Takový ten typ, co si z ničeho moc nedělá, ale přitom má v očích zvláštní hloubku. Na gymnáziu působil nenápadně, držel se spíš stranou, přesto měl v sobě něco, co přitahovalo pozornost. Nikdy se nevychloubal, nikdy nikoho nepomlouval, prostě byl. A když se usmál, měl člověk pocit, že svět je na chvíli v pořádku. Kdo by si tehdy pomyslel, že právě on v sobě nosí něco, co ho jednou zlomí.
Po maturitě šel na vojnu. Tam potkal dívku, o které mluvil, jako by mu spadla z nebe. Říkal, že je to ta pravá, že pro ni vydrží cokoliv. Psali si dopisy, vídali se o víkendech, plánovali společný život. Bylo to čisté, opravdové. A my jsme mu to přáli. Po návratu z vojny zářil. Měl v očích klid a jistotu, že konečně našel svoje místo.
Jenže nic netrvá věčně. Po pár měsících se s námi sešel na našem pravidelném kulečníku. Seděl u stolu, objednal si panáka a po chvíli pronesl, že od něj odešla. A ne s někým cizím, ale s jeho nejlepším kamarádem. Řekl to s klidem, skoro se usmíval, jako by chtěl naznačit, že to zvládne. Jenže jeho úsměv byl jiný. Dutý, prázdný, bez života. A my jsme to nepoznali.
Druhý den ráno už nebyl mezi námi. Opil se a lehl si do tunelu. Přejel ho vlak. Jedna noc, jeden okamžik, který všechno změnil.
Od té doby mám v hlavě jeho tvář a tu větu, kterou pronesl u kulečníku: „Všechno bude v pohodě.“ Nebylo. A my jsme mu to neřekli. Nikdo z nás mu neřekl, že žádná holka, žádný kluk, žádná zrada nestojí za to, abys kvůli ní skončil pod vlakem.
Láska dokáže bolet tak, že máš pocit, že to nepřežiješ. Ale i ta nejhlubší rána se jednou zahojí. Přebolí to. Vždycky. Jen je potřeba vydržet a věřit, že zítra bude o kousek líp. On už to nezjistil. A my si to poneseme napořád.
Život je krásný i tehdy, když tě zradí ten, koho miluješ. Všechno se dá ztratit a znovu najít. Jen musíš zůstat.
