Článek
Jak může v Praze někomu stačit k běžnému živobytí 50 tisíc korun měsíčně, tomu skutečně nerozumím. Ne že bych jim to nepřál – naopak. Smekám klobouk, vážně. Já sám si vydělávám dvojnásobek, tedy 100 tisíc měsíčně, ale místo pohodlného života plného rezerv a úspor jen zjišťuji, že si vlastně nemohu dovolit vůbec nic navíc. A co víc – reálně přemýšlím o tom, že z Prahy uteču. Prostě a jednoduše: nevyjdu.
Pojištění je drahé
Na první pohled vypadá moje finanční situace jako sen. Pracuji v IT jako OSVČ, uplatňuji si 60% výdajový paušál a fakturuji klientům pravidelně. Jenže hned na začátku měsíce si stát vezme své. Na sociálním a zdravotním pojištění zaplatím každý měsíc 21 350 korun. Odvody se totiž počítají z poloviny vyměřovacího základu – u mě to je 600 tisíc ročně. Daň z příjmu se mi pak počítá ze 480 tisíc, což je 15 %, a dělá to dalších 6 tisíc měsíčně. Celkem tedy státu odevzdávám 27 350 korun.
Drahé nájmy
Pak přichází na řadu náklady na bydlení. Běžný dvoupokojový byt, žádný luxus, v širším centru Prahy, mě s energiemi vyjde na 30 tisíc korun měsíčně. Auto nemám kvůli prestiži, ale kvůli práci a praktickému dojíždění – operativní leasing mě stojí 12 500 Kč bez DPH měsíčně. I tak se mi výdajový paušál pořád vyplatí, protože víc nákladů prostě nemám.
Sto tisíc je tak akorát
Když k tomu připočtu běžné výdaje – 10 tisíc za jídlo, 2 tisíce za telefon, internet a streamovací služby, 3 tisíce za drogerii a holiče – dostanu se k čistému zůstatku asi 15 tisíc korun. Jenže i ty zmizí během pár dní. Nějaký ten benzín, pár kulturních akcí, kytka pro partnerku, večeře ve dvou – a jsem zpět na nule. Bez úspor, bez rezerv, bez jistoty.
Na zábavu moc peněz nezbývá
Ne, nežiji zhýralý život. Nepiju šampaňské, nechodím na masáže, nenosím značkové oblečení. Jen bydlím, pracuju a snažím se žít normálně. Ale v Praze je dnes „normální“ život extrémně drahý. Tak drahý, že začínám vážně zvažovat odjezd. Vietnam nebo Thajsko se jeví jako reálná varianta. Tam bych se s výdělkem kolem 4 500 dolarů měsíčně měl jako král. A hlavně bych měl šanci něco ušetřit.
Možná si jednou za deset let, až se vrátím, budu moci dovolit to, co teď v Praze nemám – vlastní byt. Ironií osudu ale je, že na to možná budu muset z Česka odejít.
