Velkou leteckou nehodu na ruzyňském letišti v Praze chtěla v roce 1977 StB utajit

Komunisté v žádném komunistickém státě na světě nikdy nepřipustili, že mohou udělat chybu. A když už se nějaká chyba stala, muselo se mlčet. Proč? Komunistické státy po celém světě velmi totiž pečlivě dbaly na to, aby se k jejich obyvatelům, a samozřejmě především do okolního světa, nedostaly informace o různých nedostatcích režimu, jeho pochybeních, negativních náladách obyvatelstva, ale také třeba o hospodářských problémech, nebo různých nehodách. Zářným příkladem takového zatajování informací může být třeba havárie v černobylské jaderné elektrárně v roce 1986.

Komunisté ale tajili i mnohem menší nehody. Například pouhých devět let před zmíněnou havárií v Černobylu, tedy v roce 1977 se v tehdejším Československu, přímo na pražském letišti, udála letecká nehoda, která jen díky profesionální reakci pilotů neskončila usmrcením desítek lidí. Jedná se pravděpodobně o jedinou nehodu v Česku a tehdejším Československu, kterou způsobila nejen chyba leteckých dispečerů, ale také systémové nedostatky v metodice jejich práce.

Nedostatky to byly v té době tak veliké, že na řídící věži se o nehodě nevědělo více než 15 minut. Státní bezpečnost, která spolu s leteckou inspekcí nehodu vyšetřovala, však všem zúčastněním nařídila o nehodě nemluvit. Neinformoval o ní tisk, nemluvilo se o ní v televizi. Nehoda jakoby se nestala.

O tom, že se o zmíněné nehodě v tehdejších sdělovacích prostředcích příliš nemluvilo a nepsalo, svědčí i komentář čtenáře webu cestyavylety.cz se jménem Honza Belair. Ten ve svém komentáři tvrdí, že na palubě letadla Il–18 byl v době nehody jeho otec. A to jako palubní navigátor: „Na palubě zmíněné Il-18 byl v posádce, tehdy jako pal. Navigátor, můj, otec. Posádka se domnívala, že bouchla podvozková guma. Po otevření dveří zjistili, že jim chybí kus svislé ocasní plochy. Cestující z havarovaného TU-134 došli pěšky na nádraží letiště, a když volali na věž, tak tam to pokládali za silvestrovský vtip. Když po delší době k Tupolevu přijela dodávka státní letecké inspekce, první její reakcí bylo, že posádce, která utekla hrobníkovi z lopaty, dali „fouknout“. Vše se později zametlo pod koberec a v tisku se toho moc neobjevilo. Nebyl zájem takový šlendrián zveřejňovat, tak na vše padlo embargo.“

Co se vlastně tehdy přihodilo? Celý příběh podrobně zpracovala Česká televize v jednom z dílů cyklu Osudové okamžiky. Letadlo TU-134 přiletělo do Prahy z tehdejšího Leningradu (dnes Petrohradu) se 43 pasažéry na palubě a se šesti členy posádky. Letoun měl kvůli špatnému počasí přistát na dráze č. 31, jenže ve stejné době se začalo na stejné dráze připravovat ke vzletu letadlo typu IL-18, což bylo velké turbovrtulové letadlo, letící do Bratislavy. Na palubě Iljušinu bylo v té době 15 cestujících.

Přistávající TU 134 se v mlze zezadu blížil k pomalu rozjíždějícímu se Iljušinu, jehož posádka absolutně nemohla tušit, že se schyluje ke katastrofě. Netušili to však ani piloti Tupolevu. Naštěstí se pár metrů nad zemí rozestoupily mraky i mlha a piloti přistávajícího letadla tak před sebou spatřili pomalu rolující Iljušin.

Piloti instinktivně přešli okamžitě z přistávacího manévru na manévr vzletový. Jenže těžké letadlo reagovalo na plný výkon motorů pomaleji, než by si přáli. Fatální srážce však svojí duchapřítomností zabránili a zachránili tak desítky životů. Přesto ale ke srážce obou letadel došlo. TU 134 zavadilo pravým křídlem o ocasní plochu Iljušinu a poškodilo ji. Poškozen byl ale pochopitelně i letoun TU 134. Náraz totiž poškodil vysunuté přistávací klapky a letadlo tak narazilo pravým křídlem do země. Následně prudce dosedlo na zem a klouzalo se po zasněžené dráze č. 31, aby se po dlouhých sekundách a otočení se o téměř 180 stupňů konečně zastavilo.

Dalo by se očekávat, že po takovém incidentu bude letištní personál reagovat v řádu sekund, a to i v roce 1977. Jenže nestalo se tak. Nehody si vlastně kromě posádky Tupolevu nikdo nevšiml. Když tedy kapitán letounu IL 18 nahlásil na řídící věž, že má poškozenou ocasní plochu, sice k němu záchranné složky vyjely, ale po „ztraceném“ TU 134 se nikdo nesháněl. Přitom z něj už stihli vystoupit cestující, kteří ve strachu a panice běželi po letištní ploše směrem k budově letiště. Tam je ale ostraha nepustila. Nevěřili jim, že jsou z havarovaného letadla, protože o žádné havárii nevěděli. Celé to zní jako špatný vtip z ještě horšího filmu, pravdou ale zůstává, že podle sdělení pamětníků trvalo dlouhých 20 minut, než k letadlu přijely záchranné složky. Dalších nekonečných dvacet minut pak trvalo, než k letadlu přijela lékařská služba.

Celý incident začala vyšetřovat nejen letecká služba, ale také tehdejší Státní bezpečnost. Šetření ukázalo, že k nehodě došlo vinou nepozornosti leteckých dispečerů, kteří si zrovna v době přistání TU 134 a vzletu IL 18 předávali službu. Bohužel si nestihli říci, že kvůli špatnému počasí změnili letadlu dráhu, a tak se oba letouny ocitly v jeden okamžik na stejné dráze. Oba dispečeři skončili s podmíněnými tresty. Tehdejší úřady se navíc snažili nehodu před veřejností utajit a podle slov tehdejší posádky TU 134, jim nikdo za odvrácení jisté katastrofy ani nepoděkoval.

Krátká zpráva se však v novinách nakonec objevila. „Na palubě TU 134 byli oba moji rodiče. Zveřejněné to v novinách bylo, mamka má dodnes schované noviny s fotkami a popisem události. Říkala že utekli z letadla tak, jak byli a skoro 20 minut čekali opodál letadla co bude, protože o nich nikdo nevěděl,“ popisuje v komentáři na webu cestyavylety.cz čtenář Roman Novák.

Bohužel, tak tehdy fungoval komunistický režim, který nikdy „nemohl“ přiznat svoji chybu, nebo nedokonalost. Ta v tomto případě spočívala například v absenci tzv. pojezdových radarů, které by monitorovaly pohyb letadel po letištní ploše, a také v nedokonalé metodice práce dispečerů, kteří chybou v předání služby jeden druhému nehodu zavinili.

Zdroje: