Článek
Když jsem napsal článek o tom, že se mi v Praze nepodařilo najít uklízečku, i když jsem nabízel 250 korun na hodinu, nečekal jsem, že vyvolá takové pozdvižení. Spustila se lavina komentářů, z nichž většina měla jedno společné – rozhořčení. Pro jedny jsem byl vykořisťovatel, pro druhé ignorant a pro některé dokonce lidská troska. Jeden čtenář mi napsal: „Hodil bych ti vidle do ledvin.“ Přiznám se, že mě to ale spíše pobavilo než urazilo. Ale zároveň mě to přimělo přemýšlet o tom, co to o nás, Češích, vlastně říká. Protože ve skutečnosti nejde o úklid ani o peníze. Jde o to, jak strašně rádi se pohoršujeme a jak málo přemýšlíme nad tím, co říkáme.
Pojďme se podívat na fakta. Podle serveru PrůměrnéPlaty.cz je průměrná hodinová mzda v Česku 215 korun. Uklízečky v agenturách běžně dostávají kolem 160 korun. Brigádníci ve fastfoodech často ještě méně. A přesto tam stojí fronty lidí, kteří si klidně objednají hamburger za tři stovky – a nikoho z nich nenapadne, že ten, kdo ho připravoval, pracuje za stovku na hodinu. Ale když někdo nabídne 250 korun za úklid, strhne se bouře. Najednou je to „urážka“, „almužna“, „bezohlednost“.
Tohle je přesně ten typ pokrytectví, který je pro českou společnost typický. Chceme mít levné služby, ale zároveň nechceme slyšet, že by za ty služby měl někdo pracovat levně. Chceme, aby uklízečky měly „důstojnou odměnu“, ale přitom se pohoršujeme nad tím, že si od nás někdo nechce vzít zakázku za 250 na hodinu.
Jeden z komentářů pod článkem mě zaujal svou „morální logikou“: „Já bych dal klidně pět set, ale nejsem líný, tak si uklízím sám.“ Tohle přesně vystihuje českou mentalitu. Nejde o peníze, ale o to, že potřebujeme ukázat, že my jsme ti poctiví a ostatní jsou líní. Jenže realita je jiná. Líný národ jsme my všichni – ti, co křičí v diskuzích i ti, co mlčí a nechávají si dovézt jídlo z restaurace zadarmo.
A tak si říkám, že až se jednoho dne všichni řidiči sdílených taxi, uklízečky, brigádníci ve fastfoodech nebo lidé, kteří čistí veřejné toalety, rozhodnou, že „250 korun na hodinu je málo“, budeme mít problém. Protože právě oni dělají práci, kterou my sami dělat nechceme. Jen nad ní moralizujeme z pohodlí gauče.
Ne, 250 korun na hodinu není urážka. Je to nabídka. A skutečnou urážkou není ta částka – ale to, jak rychle jsme ochotní někoho soudit, aniž bychom se podívali do zrcadla. Protože tam často vidíme víc lenosti, závisti a pokrytectví, než bychom si byli ochotni přiznat.
