Článek
Při vysoké škole jsem pracovala jako pokojská v jednom větším hotelu. Nebyla to práce snů, ale byla poctivá. Brzké ranní směny, vozík s ručníky, stejný rytmus pokojů a hostů, kteří se střídali rychleji než roční období. Jednoho dne jsem uklízela pokoj po muži, který byl v Praze na lékařském kongresu. Ital, elegantní, zdvořilý, trochu jiný než většina hostů. Když jsem zvedla polštář, našla jsem pod ním dvacet euro jako spropitné a lístek s krátkým vzkazem a pozváním na večeři.
Dlouho jsem váhala. Nebyla jsem typ, který by chodil na schůzky s hosty hotelu. Nakonec zvítězila zvědavost. Večeře byla příjemná, nenucená, plná smíchu a italštiny, které jsem tehdy rozuměla jen útržkovitě. Večer skončil u něj na pokoji – a tím začal příběh, který mi změnil život. Za půl roku jsem si balila kufry a stěhovala se do Říma, kde žil se svou rodinou.
Realita ale nebyla jako z romantického filmu. Jeho matka byla kapitola sama pro sebe. Silná, autoritativní žena, která mi od prvního dne dávala jasně najevo, že si mě bude „prověřovat“. Zkoušela, jestli umím vařit, jak se starám o domácnost, jestli jsem dostatečně italská na to, abych zapadla. Doktor byl celý den v práci a já zůstávala sama v cizím městě, s cizím jazykem a pocitem, že jsem neustále pod drobnohledem.
Roky ubíhaly. Naučila jsem se italsky, naučila se vařit – moje špagety bolognese dnes obstojí i před nejpřísnějším Italem. Jenže s přibývajícím časem přišla samota a únava. Nakonec jsem si našla milence. Nebyl to promyšlený plán, spíš tiché volání po blízkosti. Když se na to přišlo, byl z toho skandál. Doktor mě bez dlouhých debat vyhodil. Vrátila jsem se do Česka s pocitem selhání a s ostudou, kterou jsem si nesla hlavně sama v sobě.
Dnes stojím znovu na vlastních nohách. Pracuji v české pobočce italské firmy, italština je moje velká výhoda – a paradoxně i památka na všechno, co bolelo. Můj šéf se mi dvoří, zatím opatrně. Usmívám se, ale nikam nespěchám. Už vím, že život v cizině není útěk ani záchrana, ale jen jiná forma reality.
A přesto… někdy si říkám, že se do Říma možná ještě vrátím. Tentokrát ale po svých, bez iluzí a bez diktátu cizích očekávání. Jen jako žena, která ví, co už zažila – a co už si znovu vzít nenechá.
