Článek
Podle posledních kontrol Státní zemědělské a potravinářské inspekce se ve školních jídelnách objevují potraviny, které byste doma na stůl možná ani nepoložili. Levné polotovary, separované maso, sladké nápoje místo čisté vody a suroviny pochybného původu. Důvod je jednoduchý: rozpočty školních jídelen jsou napjaté na prasknutí. Zatímco rodiče platí za oběd průměrně 40 až 45 korun, samotná surovinová norma je často jen 35 korun na dítě. V době, kdy ceny potravin raketově rostou, se kuchařky dostávají do slepé uličky – buď zvolí levné náhražky, nebo nevyjdou s penězi vůbec.
Největším strašákem jsou polotovary. Místo čerstvého masa se tak na talíři objevují kuřecí nugety plné soli a škrobů, místo poctivého vývaru polévka z kostky, dochucená instantní směsí. Přitom na papíře vše vypadá správně – jídelní lístek slibuje „kuřecí maso“ nebo „zeleninovou polévku“. Ve skutečnosti jde ale často o potraviny, které s původní surovinou mají společného jen minimum.
Dalším problémem je nadměrná sladkost jídel. Aby děti jídlo jedly, jídelny často sahají po cukru. Sladké kaše, buchtičky se šodó, koláče – to vše je v jídelníčcích pravidelně. Alespoň v „naší“ škole to tak je. Sladké jídlo minimálně jednou týdně. Výživoví odborníci však varují, že tak děti už od útlého věku získávají návyk na sladké, který si pak nesou do dospělosti. A následky? Obezita, zubní kazy a špatné stravovací návyky.
Nechybí ale ani pozitivní příklady. Existují školy, které se rozhodly jít cestou kvality – spolupracují s lokálními farmáři, vaří z čerstvých surovin a nebojí se zavádět moderní trendy, jako je vegetariánská nebo bezlepková kuchyně. Jenže tyto jídelny jsou stále výjimkou. Většina se musí denně vyrovnávat s tlakem ušetřit, uvařit rychle a přitom dodržet normy. Já osobně bych dětem za obědy klidně platil víc, aby jídlo bylo kvalitnější. Vždyť doma by mě to také stálo minimálně dvojnásobek. Jenže u většiny rodičů to neprošlo.
A co na to rodiče? Mnozí možná ani netuší, co jejich děti obědvají. Školní jídelny fungují trochu v „utajení“ – jídlo se sní ve školní jídelně, domů si dítě přinese jen vágní komentář: „měli jsme něco s omáčkou“ nebo „byla ryba“. Kdo ale někdy viděl, jak jídlo vypadá na talíři, často zůstává v šoku.
Školní jídelny jsou tak podle mě do určité míry zrcadlem celé společnosti. Chceme šetřit, ale zároveň požadujeme kvalitu. Jenže obojí dohromady nejde. A dokud se nezmění systém financování, budou děti dál jíst jídla, která by si mnozí dospělí dobrovolně nikdy neobjednali.
