Článek
Nemyslela jsem si, že si půjdu požádat o předčasný důchod. Svou práci jsem vždy zastávala svědomitě, pracovní výsledky byly velmi dobré a neměla jsem jediný problém. Jenže posledních pár měsíců se v našem zaměstnání změnilo vedení, které na nás začalo mít nesplnitelně vysoké nároky. Celý život pracuji jako prodavačka v oděvech. Většinou jsem dělala dvanáct hodin denně a mezi tím jsem měla dva dny volna. Poslední měsíce jsem však měla jeden den volna a čtyři celé dny po sobě v práci. A to už na šedesátnici je trochu moc.
Po domluvách s vedením na zlepšení směn nebo zkrácení úvazku jsem se žádné změny nedočkala. A tak jsem si došla na pobočku ČSSZ, kde jsem se zeptala, jaký by byl můj předčasný důchod. Ještě, že jsem seděla, jinak bych asi zkolabovala. Po nejnovějších vládních úpravách bych měla 17 400 korun. A protože nemám děti, nemám nárok na žádné peníze navíc. Děti nemám, protože mi kvůli rakovině vzali vaječníky. Odpracováno mám 40 let. A dostanu takovou směšnou penzi? To je ta představa klidného stáří?
I tak jsem se rozhodla, že do předčasného důchodu odejdu. Má čistá mzda za plný úvazek a celé dny v práci je totiž 19 200 korun. Raději budu mít o dva tisíce méně, ale budu doma a v klidu. A tak jsem odešla do předčasného důchodu a začala přemýšlet, co dělat. S touto penzí se vyjít nedá a protože jsem v předčasném důchodu, nesmím si ani moc přivydělat. Proč tedy se nepočítají mé odpracované roky? Mám vše splněno, nic nedostanu a nic nesmím?
Našla jsem si tedy brigádu, znovu v obchodě, a měsíčně si vydělám alespoň 6000 korun. To už na nějaké slušné vyžití sice je, ale má to člověk v důchodu vůbec zapotřebí stále chodit do práce místo toho, aby odpočíval doma v pokoji a se svými vnoučaty? Naše maminky byly v důchodu pomalu v 56 letech a důchod si opravdu užívaly, některé ještě užívají, pokud jim zdraví slouží. Současní důchodci musí pracovat do padnutí a nikdo jim nic nedá. Pořád nás jen někdo obírá o peníze. Jak jsme si tento přístup vlády vysloužili a proč? Jsme snad překážka pro dnešní stát? Je mi z toho smutno.
Článek je napsaný na základně mé vlastní životní zkušenosti.
