Článek
Pokud jde o mě a bodycount, mám ho nízký. A když se na to dívám zpětně, říkám si, že bych byl raději, kdyby byl jeden. Nikdo mě k ničemu nenutil. Byla to moje rozhodnutí. Jen dnes vidím, že každé další číslo mi nepřineslo víc jistoty, víc radosti ani víc klidu. Přineslo jen pocit, že se z něčeho, co mělo být výjimečné, stala běžná věc.
Nikdy jsem si nemyslel, že vysoké číslo něco zlepšuje. Ne vztah. Ne důvěru. Ne klid v hlavě. Pokud v tom někdo vidí výhodu, chci ji slyšet. Vážně. Protože já v tom vidím spíš zmatek, porovnávání a ztrátu výjimečnosti. A čím víc se o tom mluví jako o svobodě, tím víc mi to připomíná útěk.
Tenhle článek není o odsuzování. Ani o chválení. Je o tom, proč se z jednoho čísla stal emocionální problém. Proč se lidé hádají, aniž by přesně věděli, co vlastně brání. A proč se bodycount dnes řeší víc než vztahy, které z těch čísel měly vzniknout. Pokud v tom vidíte něco jiného než já, napište to. Ne proto, abyste mě přesvědčili. Ale abyste mi ukázali, co mi možná uniká.
Nemyslím si, že vysoký bodycount dělá člověka zkušenějším. Dělá ho spíš opatrnějším. Více porovnává. Více počítá. Více si hlídá, aby nebyl ten, kdo investuje víc než druhý. A tím se z intimity stává vyjednávání. Ne blízkost.
Dřív se sex skrýval. Ne proto, že by byl méně častý, ale proto, že měl důsledky. Lidé věděli, že každé rozhodnutí něco stojí. Dnes je sex dostupnější, rychlejší a bezpečnější, ale zároveň lehčí na výměnu. A právě proto má menší váhu. Ne proto, že by byl horší. Ale proto, že ho nic nedrží.
Dnes máme svobodu. Můžeme vybírat. Můžeme odejít. Můžeme se vrátit. Můžeme si psát s někým dalším ještě předtím, než ten první vůbec zmizí z obrazovky. To není kritika. To je popis. A právě v tom vzniká paradox: čím víc možností máme, tím víc se bojíme rozhodnout.
Bodycount pro mě není číslo o sexu. Je to číslo o tom, jak moc si člověk váží sám sebe a vztahu. Čím víc lidí střídá, tím méně řeší, co z toho má zůstat. Ne proto, že by byl špatný. Ale proto, že si zvykne, že nic nemusí držet. A pak se diví, že ho nic nedrží zpátky.
Když se dnes lidí zeptáte na bodycount, většinou neuslyšíte číslo. Uslyšíte vysvětlení. Kde se to stalo. Proč se to stalo. Že to vlastně nic neznamenalo. To samo o sobě ukazuje, že to číslo není neutrální. Kdyby bylo, nikdo by ho nemusel obhajovat.
Nevěřím, že vysoký bodycount je znak svobody. Vidím v něm spíš zvyk. Zvyk nečekat. Zvyk neřešit, co zůstane. Zvyk jít dál, než se něco stihne pokazit. Ne proto, že by ti lidé byli špatní. Ale proto, že rychlost se dnes považuje za normu.
Možná si říkáte, že to přeháním. Že zkušenost je přece cenná. Já s tím souhlasím. Ale zkušenost není totéž co střídání. Zkušenost vzniká z času, ne z počtu. A právě to je rozdíl, který se dnes často zaměňuje.
Lidé tvrdí, že na číslech nezáleží. Přesto se na ně ptají. Tvrdí, že minulost neřeší. Přesto podle ní soudí. Tvrdí, že chtějí upřímnost. Přesto se jí bojí slyšet. A v tom je celý problém. Ne v bodycountu. Ale v rozporu mezi tím, co říkáme, a tím, co cítíme.
Možná to vidíte jinak. A je to v pořádku. Jen mě zajímá, jestli pro vás bodycount znamená svobodu, nebo spíš ztrátu váhy vztahů. Jestli v něm vidíte sílu, nebo spíš únavu.
Pro mě je rozdíl mezi zkušeností a střídáním zásadní. Zkušenost vzniká tehdy, když s někým zůstáváte i ve chvíli, kdy to není jednoduché. Když poznáte jeho slabiny, ne jen tělo. Když víte, jak reaguje, když je unavený, naštvaný nebo ticho trvá déle než je příjemné. Střídání naopak učí jen jednu věc: že všechno jde nahradit. A když si na to člověk zvykne, začne se podle toho chovat i ve chvílích, kdy by stálo za to zůstat.
Často slyším, že vysoký bodycount znamená, že člověk ví, co chce. Já mám spíš pocit, že ví, co nechce. A to je rozdíl. Umět odmítat je snadné. Umět si vybrat a zůstat je těžší. A právě tohle se dnes moc netrénuje. Učíme se odcházet rychle, ale málo se učíme vydržet, když to má smysl.
Zvláštní je, že čím víc mluvíme o otevřenosti, tím víc se bojíme říct pravdu. Lidé chtějí znát číslo, ale nechtějí znát příběh. Protože příběh by jim mohl zpochybnit vlastní rozhodnutí. A tak raději řešíme hodnotu čísla než to, co po každém vztahu zůstalo v hlavě.
Možná právě tady vzniká největší napětí. Ne mezi mužem a ženou. Ale mezi tím, co chceme cítit, a tím, jak se chováme. A dokud si tohle neřekneme nahlas, budeme se pořád hádat o čísla, místo abychom mluvili o tom, co s námi vztahy skutečně dělají.
Bodycount řešíme proto, že se bojíme. Ne cizí minulosti. Ale vlastní hodnoty. Bojíme se, že pro někoho nebudeme dost. Že budeme jen další v řadě. Že nebudeme výjimka, ale zkušenost. A místo aby si to lidé přiznali, schovají to za moderní fráze o svobodě a toleranci.
Tváříme se otevřeně, ale vybíráme si potichu. Říkáme, že minulost neřešíme, ale řešíme ji jako první. Chceme upřímnost, ale jen do chvíle, než nás něco zasáhne. A pak najednou tvrdíme, že čísla nejsou důležitá, i když nám právě to jedno číslo změnilo pohled na člověka před námi.
Největší lež kolem bodycountu je, že jde o morálku. Nejde. Jde o strach ze srovnání. O strach, že nejsme nejlepší. O strach, že nebudeme stačit. A místo aby si to lidé přiznali, raději útočí, obhajují se, nebo dělají, že je to celé jedno.
A teď něco, co se neříká rádo. Čím víc člověk mluví o tom, že na bodycountu nezáleží, tím víc mu na něm většinou záleží. Ne kvůli sexu. Ale kvůli obrazu. Kvůli tomu, co si o sobě i o druhých potřebuje myslet, aby se cítil v klidu.
Pokud vás tohle štve, je to v pořádku. Pokud s tím nesouhlasíte, ještě líp. Ale pokud jste si v některé větě řekli, že na tom něco je, pak přesně kvůli tomu tenhle text vzniká.
Ještě jedna věc, kterou kolem bodycountu vidím, a o které se mluví málo. Lidé se nehádají o čísla. Hádají se o to, kdo má právo chtít víc. Kdo má právo chtít jistotu. Kdo má právo chtít být jediný. A kdo už na to podle druhých nemá nárok.
Člověk s nízkým číslem je podezřelý, že je naivní. Člověk s vysokým číslem je podezřelý, že je nestálý. A oba tábory si navzájem vysvětlují, proč je ten druhý problém. Přitom většina lidí jen hledá někoho, u koho by nemusela nic dokazovat. A právě to se v těch debatách úplně ztrácí.
Dnes se hodně mluví o svobodě, ale málo o následcích. Ne o vině. O stopách. Každý vztah něco zanechá. V hlavě, v očekáváních, v tom, jak rychle se člověk dokáže připoutat nebo naopak odpojit. A čím víc vztahů projdete, tím víc se učíte chránit. Ne otevírat.
A tady se to láme. Protože ochrana se často zaměňuje za sílu. Za nezávislost. Za zkušenost. Ale ve skutečnosti je to často jen opatrnost převlečená za sebevědomí. A právě tahle opatrnost pak rozhoduje víc než jakékoliv číslo v minulosti.
Možná je skutečný problém v tom, že chceme vztahy, ale bojíme se jejich ceny. Chceme blízkost, ale nechceme zranitelnost. Chceme jistotu, ale nechceme risk. A bodycount se pak stane jednoduchou nálepkou, přes kterou se tyhle rozpory řeší rychleji než poctivě.
Ještě jeden úhel, který se skoro neříká nahlas. Bodycount dnes funguje jako tržní hodnota. Čím víc možností člověk měl, tím víc si myslí, že má cenu. A čím méně možností měl, tím víc se bojí, že bude působit levně. Do vztahů jsme si přenesli logiku obchodu. Nabídka, poptávka, konkurence. A pak se divíme, že z toho mizí klid. Vztah se neprožívá, ale vyhodnocuje.
Sociální sítě to ještě zrychlily. Všichni vidí, že ostatní mají víc možností, víc zpráv, víc pozornosti. A tak se z intimity stává výkon. Z blízkosti prezentace. Z minulosti argument. Ne proto, že by to lidé chtěli. Ale proto, že nechtějí být ti, kteří zůstanou pozadu. A právě tady se rodí tlak, který nemá se sexem skoro nic společného.
Jestli jste došli až sem, je vidět, že to téma berete vážně. Ne jako zábavu, ale jako něco, co se vás týká. A to je dnes vzácnější, než si možná myslíte. Právě proto má smysl jít ještě o krok dál a přestat si hrát na to, že je to jen osobní volba bez dopadu.
Protože bodycount není jen minulost. Je to i budoucnost. Ovlivňuje, jak rychle se dokážeme otevřít, jak hluboko se dokážeme navázat a jak snadno odcházíme, když se objeví první nepohodlí. A jestli se v tom někdo poznává, není to slabost. Je to upřímnost, kterou si většina lidí nikdy nepřizná.
A právě tady se láme celý tenhle příběh. Ne v číslech. Ne v statistikách. Ale v tom, jestli si ještě dovolíme chtít vztah, který nebude jen další položkou v seznamu. Nebo jestli už jsme se naučili chtít hlavně to, co se dá kdykoliv nahradit.
Anketa
Zdroje:
