Článek
V poslední době mě čím dál častěji napadá, jestli si mám taky nechat udělat tetování. Všude, kam se podívám, chlapi všech věkových kategorií – od dvacítky až po důchod – mají na sobě obrázky, nápisy, celé rukávy, někdy i kompletně pokryté tělo. Občas to vypadá, jako by tetování byla nová uniforma. Přijde mi, že se svět změnil – a kdo nemá kérku, jako by nebyl.
Nechci ale nikoho pomlouvat ani shazovat. To není cíl tohohle článku. Chci jen uvažovat nahlas a položit si pár otázek, které mě v poslední době napadají. Proč vlastně tolik mužů touží po tetování? Co je vede k tomu, že začnou jedním malým obrázkem a nakonec neskončí, dokud nejsou potetovaní od krku po kotníky? A proč je to tak drahý koníček, do kterého se sype tolik peněz, i když se přitom nedá mluvit o žádné praktické užitnosti?
Možná je to jen reklama. Možná jsme svědky toho, jak se z mužů stávají chodící billboardy – značky, motivy, slogany, které si neseme na kůži celý život. Nebo je za tím něco hlubšího? Touha vypadat neporazitelně? Udělat dojem, že jsem drsnější, než ve skutečnosti jsem? Cítit se méně zranitelný, protože navenek budím respekt? A opravdu to funguje?
Někdy si říkám, že tetování je vlastně zvláštní forma zbroje. Jenže na rozdíl od brnění ho už nikdy nesundáš. A když tě přestane bavit? Když se ti motiv zprotiví? Pak je cesta zpátky dlouhá, bolestivá a zatraceně drahá. Stačí si vyhledat ceníky odstranění laserem a člověk hned ví, že tohle není žádná sranda.
Do toho se objevují i zdravotní otázky. Četl jsem pár odborných článků online a není to jen tak. Inkoust se dostává do kůže, do lymfatických uzlin, řeší se možné alergie, infekce, dokonce i dlouhodobé následky, které věda ještě nemá úplně zmapované. Není to samozřejmě strašení, spousta lidí tetování má a žije normálně, ale není špatné vědět, že i tady existuje riziko.
Ale hlavní myšlenka, proč tohle píšu, není jen o penězích, bolesti nebo zdravotních rizicích. To, co mě opravdu zajímá, je jiná otázka: jak ženy vnímají potetované muže? Jaký dojem na ně dělají? Většina chlapů totiž ve výsledku nehledá nic složitého – chtějí ženu, která je nebude podvádět, která bude věrná, hodná, spolehlivá, prostě někdo, o koho se dá opřít. Jenže otázka je, jaké ženy se nechají zlákat k potetovanému muži. Jsou to ty, které touží po stabilitě a klidu, nebo spíš takové, které hledají vzrušení, krátkodobý úlet, adrenalin a trochu „špatného kluka“ do postele? A hlavně – je tetování pro ženu signálem, že takový muž je atraktivní partner, nebo spíš zábava na chvíli?
Vždycky, když vidím kamarády s tetováním, říkám si, co se jim asi honí hlavou. Někteří působí sebevědoměji, jiní naopak zakrývají komplexy. A ženy kolem nich? Některé obdivně koukají, jiné kroutí hlavou. Na internetu jsem našel i seriózní výzkumy, které se tomu věnují – třeba jak ženy hodnotí stejného muže s tetováním a bez něj. A výsledky jsou docela zajímavé. Někdy prý tetování zvyšuje vnímání zdraví nebo maskulinity, jindy ale snižuje dojem spolehlivosti a důvěryhodnosti.
Tenhle článek proto beru jako takovou osobní cestu. Budu se v něm ptát, zkoumat, porovnávat. Ne proto, abych někoho soudil, ale proto, že si sám chci ujasnit, jestli má smysl jít do tetování, a pokud ano, jakého. Protože když už člověk udělá krok, který ho bude provázet celý život, měl by si být sakra jistý, že ví proč.
Když se bavím s chlapy kolem sebe, mám pocit, že tetování je dneska něco jako nový základní balíček – skoro jako když si pořídíš mobil. Jenomže mobil můžeš kdykoli zahodit a koupit si jiný, zatímco kérku už ze sebe tak snadno nesundáš. A stejně do toho chlapi jdou. Proč?
Někteří říkají, že je to vyjádření osobnosti. Jenže když vidím, jak se po ulici valí deset kluků s identickým „tribalem“ na rameni, tak si říkám: jak moc je to ještě osobnost a jak moc je to prostě kopírování? Když se z tetování stane uniforma, už to není projev individuality, ale spíš snaha zapadnout. Jenom v jiném balení.
Další chlapi tetování berou jako statusový symbol. Taková moderní verze jizev z boje. „Podívej, vydržel jsem tu bolest, zaplatil jsem za to majlant a teď na tobě visí oči.“ Bolest se tady prodává jako součást příběhu: kdo má kérku, ten má koule. Jenže ono je to spíš o tom, že máš dobrýho tatéra a dost peněz. Toť vše.
Pak jsou tu tací, co začnou malým symbolem – třeba datum narození dítěte, jméno partnerky, oblíbený citát. Jenže tam to málokdy končí. Najednou už máš rukáv, pak záda, pak nohu. A pak slyšíš: „Hele, když už mám půlku těla, tak si dodělám i druhou.“ A to je moment, kdy se z koníčku stane závod sám se sebou. Zastavit už skoro nejde, protože prázdné místo na kůži působí jako nedokončená skládačka.
Zajímavé je i to, že chlapi často tvrdí, že tetování dělají pro sebe. Ale upřímně – kdo z nás si dělá drahý rukáv na ruce jen proto, aby se na něj koukal doma v koupelně? Ve většině případů jde o to, aby si toho všimli ostatní. Aby to byla vizitka, štítek, něco, co tě definuje dřív, než otevřeš pusu.
Já sám jsem několikrát uvažoval: „Měl bych si taky něco nechat udělat?“ Jenže vždycky skončím u otázky proč. Kvůli sobě? Kvůli ženám? Kvůli tomu, že se cítím prázdný, když všichni kolem mají něco a já ne? Nebo jen kvůli módě, která za pár let zase odezní? Protože ruku na srdce – spousta věcí, co nám přijde cool ve dvaceti, vypadá v padesáti spíš trapně. A co teprve na vrásčité kůži v sedmdesáti?
Další věc je motiv. Co by to vůbec mělo být? Lebka? Hodiny? Nápis v latině, který stejně nikdo nerozumí? Nebo jméno partnerky – s rizikem, že za tři roky budeš platit laser, protože už se nesnesete? Já třeba nechci být jedním z těch chlápků, co chodí po městě s přepsanými jmény na předloktí. To už je skoro komedie.
A pak je tu otázka: co tím chci říct ženám? Protože ať si to přiznáme, nebo ne, velká část tetování je komunikace směrem k opačnému pohlaví. Je to signál: „Podívej, já jsem jiný. Nebojím se. Jsem drsný.“ Jenže signály se dají číst různě. Některé ženy to ocení, jiné si řeknou: „Jo, tenhle je možná dobrý na večer, ale domů bych si ho nepřivedla.“
A co je vlastně horší – být brán jako „zábava na jednu noc“, nebo nebýt brán vůbec? Možná i tohle je důvod, proč chlapi často tetování chtějí – radši nějaký signál než žádný.
Ale nezapomínejme ani na to, že spousta chlapů do tetování vkládá kus vlastní historie. Datum narození dítěte, portrét mámy, připomínka něčeho, co je definovalo. To už není jen módní doplněk, to je památník na kůži. A v tomhle směru chápu, že může mít tetování hluboký význam. Jenže opět – to, co pro chlapa znamená „nejdůležitější moment života“, může žena číst úplně jinak.
Když to shrnu: mužský pohled na tetování je směs odvahy, statusu, marnivosti, bolesti, módy a občas i opravdového příběhu. Jenže zatímco my chlapi si myslíme, že vysíláme jasný signál, otázka je, jestli ho ženy čtou tak, jak si představujeme. A právě to bude ta část, která mě zajímá nejvíc.
Když jsem poprvé začal uvažovat o tetování, narazil jsem na úplně banální překážku: cenu. Všichni kamarádi, co si nechali udělat rukáv nebo větší motiv, mi říkali částky, které by vystačily na týdenní dovolenou u moře, nebo na slušný notebook. A to se bavíme o jednom kousku, ne o kompletním „full body“ projektu.
A teď si říkám: stojí mi to vůbec za to? Protože otázka není jen „chci obrázek na kůži“, ale taky „jsem ochotný vysypat desítky tisíc korun za něco, co mi nikdy nevydělá ani korunu zpátky?“ Je to investice? Ani náhodou. Je to luxus? Jo, a ještě k tomu luxus, který se nikdy neopotřebuje, protože ho prostě nosíš na sobě. Jenže – a to je to hlavní – když tě omrzí, není cesty zpět.
Další věc je bolest. Každý potetovaný chlap vám řekne, že to „není tak hrozné“. Jasně. Všichni víme, že chlapi se před ostatními neradi tváří, že něco bolí. Ale slyšel jsem historky, kdy i největší tvrďáci seděli v křesle, potili se jak v sauně a museli dát pauzu, protože se jim dělalo špatně. Bolest k tetování prostě patří. A právě ta bolest se prodává jako součást legendy: „Hele, vydržel jsem to. To znamená, že jsem drsnej.“ Jenže realita je taková, že drsnost se nepozná podle inkoustu, ale podle toho, jaký život člověk vede.
A teď ta nevratnost. To je kapitola sama pro sebe. Co když se člověk rozhodne špatně? Vybere si motiv, který mu za pět let přijde směšný? Nebo ještě hůř – jméno partnerky, se kterou se rozejde? Všichni víme, jak to pak dopadá. Laser. Drahý, bolestivý, dlouhý proces, který navíc nikdy neodstraní tetování úplně. Vždycky tam něco zůstane – stín, jizva, připomínka.
A to je na tom to fascinující. My chlapi jsme často praktičtí. Když kupujeme auto, řešíme spotřebu, servis, cenu náhradních dílů. Když kupujeme telefon, řešíme, jak dlouho vydrží baterka. Ale u tetování? Tady se ta racionalita vypíná. Tady najednou investujeme desítky tisíc, riskujeme bolest i zdravotní komplikace – jen proto, aby to dobře vypadalo.
A že těch komplikací může být. Četl jsem odborné články online – infekce, alergické reakce na barviva, problémy s hojením, dokonce i spekulace o tom, že pigmenty v těle můžou dlouhodobě dělat neplechu. Samozřejmě, většina lidí to zvládne bez problémů, ale riziko tam je. A to se většinou v tom prvotním nadšení úplně přehlíží.
Další úhel pohledu: ekonomika tetování. Vezměte si, že spousta chlapů neudělá jen jedno tetování. Je to návyk. Začnou jedním nápisem a pak se to rozjede. A každé další tetování = další peníze, další bolest, další závazek. Kolik z nás by bylo ochotných vyhazovat desítky tisíc pravidelně za něco, co je spíš módní doplněk než skutečná potřeba? A přesto to děláme.
Občas se mi zdá, že tetování funguje jako luxusní značkové oblečení. Někteří chlapi si koupí drahé boty nebo hodinky, aby ukázali status. Jiní si nechají udělat rukáv za 50 tisíc a ukazují to samé – „já na to mám“. Ale zatímco boty můžeš prodat a hodinky předat synovi, tetování ti zůstane navždy. Ať se ti líbí, nebo ne.
A tady se dostávám k otázce: proč do toho chlapi pořád jdou? Protože na konci dne to není o penězích ani o bolesti. Je to o tom, jaký obraz sami o sobě chtějí vytvořit. A i když je to drahé, i když to bolí, pořád to má jednu velkou výhodu – je to vidět.
Možná právě proto je tetování tak oblíbené. Je to způsob, jak si koupit pozornost, status a identitu v jednom balíčku. Něco, co ti žádný telefon ani auto nedá. Jenže, jak už jsem psal – otázka je, jak tenhle balíček čtou ostatní. A hlavně ženy. Protože kvůli sobě si možná necháš udělat první kérku. Ale kvůli ostatním, hlavně kvůli ženám, často pokračuješ.
Když se dívám na chlapy s tetováním, nejde mi jen o to, co mají na kůži, ale co tím chtějí říct. Vždyť tetování je v první řadě komunikace beze slov. Člověk nemusí otevřít pusu a už vysílá signály: „Jsem odvážný, jsem jiný, jsem silný, mám za sebou příběh.“
Otázka je: do jaké míry tomu věří okolí a do jaké míry tomu věří on sám?
Psychologové by řekli, že tetování může být forma kompenzace. Cítíš se nejistý? Máš pocit, že nejsi dost výrazný? Šup – inkoust na kůži a hned máš pocit, že tě lidi vnímají jinak. Najednou jsi ten, co budí respekt. Jenže respekt postavený na barvě pod kůží je něco jiného než respekt, který si člověk vybuduje činy.
Pak je tu téma mužského ega. Spousta chlapů má v sobě potřebu vypadat silně, nezlomně, nedotknutelně. Tetování se stává jakousi maskou. Je to vizuální brnění, které má dodat pocit neporazitelnosti. Jenže ve skutečnosti se často za tím brněním schovává právě ta zranitelnost, kterou se snaží skrýt.
Zajímavé je, že někteří chlapi mluví o tetování jako o terapii. Tvrdí, že jim pomohlo překonat těžké období – rozchod, ztrátu, trauma. Bolest během tetování se promění v očistný rituál. Inkoust pak není jen ozdoba, ale připomínka, že něco zvládli, že přežili. A tohle už není póza, ale hluboký osobní důvod. Otázka ale zní: pozná to někdo zvenčí? Nebo ostatní vidí jen další lebku na předloktí?
Psychologie tetování se dotýká i potřeby sounáležitosti. Všimli jste si, že tetování často sdílí celé skupiny? Fotbaloví fanoušci, motorkáři, vojáci, vězni. Je to znak, že patříš do kmene. Že máš svoje lidi. Bez tetování jsi outsider, s tetováním jsi uvnitř. A každý chlap ví, že pocit, že někam patříš, je sakra důležitý.
Jenže co se stane, když se ten kmen změní? Když se rozejdeš s partou, když opustíš styl života, který tě definoval? Zůstane ti na kůži nápis, který už nic neznamená. A tady se znovu vracíme k té nevratnosti – tetování je vázané na tvou minulost, ať chceš, nebo ne.
Další zajímavá věc je, že tetování dokáže vyvolat iluzorní pocit kontroly. Chlap, který se cítí slabý, si nechá udělat draka přes celé záda a hned má pocit síly. Ale ten drak za něj nezařídí účty, nevychová děti, nevyřeší vztah. Jenom visí na kůži jako symbol, který má zakrýt realitu. Je to jako koupit si sporťák na leasing a myslet si, že tím vyřeším krizi středního věku.
A tady přichází otázka: funguje to i na ženy? Vidí v tetování opravdovou sílu, nebo jen snahu maskovat slabost? Výzkumy ukazují, že ženy sice někdy hodnotí potetované muže jako zdravější a mužnější, ale zároveň je méně vidí jako vhodné partnery pro dlouhodobý vztah. Takže efekt „wow“ funguje, ale jen na krátkou trať.
Z mého pohledu je na tom všem nejzajímavější to, že tetování vlastně odhaluje víc o mužském egu, než bychom chtěli. Ukazuje naši potřebu být vidět, být respektován, být výjimečný. A přitom nám uniká, že opravdová výjimečnost není v inkoustu, ale v tom, jaký život vedeme.
A teď k tomu, co mě zajímá nejvíc. Jak vlastně ženy vnímají potetované muže? Protože mezi chlapy se často říká: „Kérka = holky se na tebe lepí jak vosy na med.“ Ale realita je trochu složitější.
Začnu tím, co jsem četl v jedné studii z Polska (Galbarczyk & Ziomkiewicz, 2017). Vzali fotky stejných chlapů, jednou bez tetování, jednou s ním, a nechali to hodnotit ženy. Výsledek? Tetovaní muži byli vnímaní jako zdravější a mužnější, ale zároveň méně vhodní pro dlouhodobý vztah nebo otcovství. Čili ideální na sex, horší na rodinu. Zní to drsně, ale potvrzuje to i běžná zkušenost: ženy si sice rády sáhnou na „drsňáka s rukávem“, ale na seznamu „tatínek mých dětí“ obvykle skončí jiný typ.
Další výzkumy ukazují, že ženy vnímají potetované muže jako dominantnější a agresivnější. Což může být atraktivní, pokud hledají krátkodobé vzrušení, ale děsivé, pokud hledají bezpečí a stabilitu. V podstatě to funguje jako červený výstražný trojúhelník: „Jo, s tímhle bude sranda, ale nevěřila bych mu, že zaplatí složenky.“
Zajímavé taky je, že ženy se liší podle toho, jestli samy mají tetování. Ty, co jsou potetované, bývají otevřenější k potetovaným mužům, někdy dokonce tetování vnímají jako společnou řeč. Ale netetované ženy ho mohou vidět jako symbol rebelie, nezodpovědnosti nebo prostě zbytečné pózy.
Pak je tu ještě jeden faktor: umístění a motiv. Malý nápis na ruce může působit romanticky, decentně, jako připomínka něčeho důležitého. Ale lebka přes půl obličeje? To už je jiná liga. Čím větší a viditelnější tetování, tím víc se mění v signál: „já jsem rebel, já nehledám normální pravidla.“ A podle toho ženy reagují – někdy obdiv, jindy odstup.
Když jsem se bavil s kamarádkami, některé mi řekly otevřeně: „Jo, potetovaný kluk je sexy, ale jen na chvíli. Do vztahu bych ho nechtěla.“ A to je přesně ta tenká hranice, kde se potetovaný muž může cítit jako magnet na pozornost, ale zároveň jako někdo, koho neberou vážně.
A co je vlastně pro chlapa horší? Nebýt přitažlivý vůbec, nebo být přitažlivý jen jako krátkodobá atrakce? Možná i proto někteří muži pokračují dál a dál – čím víc tetování, tím silnější signál, že jsou „někdo“. Jenže tím zároveň posilují dojem, že nejsou materiál na dlouhodobý vztah.
Zajímavý je i kulturní rozdíl. Ve Skandinávii nebo USA je tetování už tak běžné, že tam ženy reagují jinak než třeba u nás. Tam to není automaticky znak rebela, ale spíš módní doplněk. Jenže i tam studie potvrzují, že na poli dlouhodobých vztahů tetování spíš snižuje důvěryhodnost.
A co to všechno znamená pro nás chlapy? Pokud hledáš ženu, která bude věrná, hodná a spolehlivá, tetování ti možná nepomůže. Přitáhneš spíš ty, co hledají adrenalin, krátkodobé dobrodružství nebo „špatného kluka“. Pokud ale chceš jen pozornost, flirt a obdiv na Instagramu, pak je kérka docela účinný nástroj.
Já osobně si z toho beru jedno: tetování není jen ozdoba, ale i společenský filtr. Přitáhne určité typy žen a jiné zase odpudí. Takže pokud si jako chlap myslíš, že ti kérka automaticky přinese „tu pravou“, možná se pleteš. Možná ti přinese hodně žen – ale ne zrovna takové, které bys chtěl mít doma po zbytek života.
Stačí otevřít Instagram nebo reklamní kampaň – potetovaný chlap je všude. Média z něj udělala moderní archetyp drsňáka. V reklamě na motorky nebo alkohol prostě nesmí chybět rukáv, jinak to nefunguje.
Jenže realita je jiná. Ten samý chlap, co vypadá v reklamě jako dobrodruh, může být ve skutečnosti ajťák, co sedí u monitoru a jeho největší vzrušení je odpojený kabel. Média prodávají iluzi, že tetování = vzrušující život. A chlapi jim to baští.
Společenský obraz je navíc rozporuplný. V módních časopisech je kérka sexy a cool, ale na pracovním pohovoru do banky se může stát problémem. Je to stigma i ozdoba zároveň.
Je tu i efekt masovosti. Dřív tetování znamenalo kmen, příslušnost, odlišnost. Dnes je to mainstream. A když je rebelie normou, ztrácí sílu. Potetovaný chlap už není výjimka – je to standard. A standard nikdy nevzbuzuje takový respekt, jaký měl symbol dřív.
A pak je tu marketing identity: influenceři a celebrity používají tetování jako součást své značky. Nejde o motiv, ale o to, že to je vidět. Tetování už není osobní vzpomínka, ale součást marketingového balíčku.
Když jsem začal psát tenhle článek, myslel jsem, že si během toho ujasním, jestli do tetování jít, nebo ne. Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem v rozpacích. Na jednu stranu mě láká ten pocit změny, symbolu, osobního příběhu, který by se nesl se mnou. Na druhou stranu mě děsí právě ta nevratnost.
Řekněme, že bych se rozhodl. Co by to vlastně mělo být? Datum narození mého dítěte? Nějaký symbol síly? Něco, co mě charakterizuje? Jenže pak se vkrádá otázka: a co když mě to za deset let přestane bavit? Lidi se mění. To, co mi dneska přijde jako „moje životní heslo“, může být za pár let klišé, za které bych se styděl.
Pak je tu otázka kam. Ruka? To je klasika, vidí to každý, ale taky to každý komentuje. Záda? Tam to sice není vidět, ale pak to postrádá ten efekt „ukazuju světu, kdo jsem“. Noha? To působí jako kompromis, ale taky jako polovičaté řešení. Všechno má pro a proti.
A taky – přiznejme si – tetování je i hra se společenským obrazem. Vím, že pokud si ho nechám udělat, budou mě lidé vnímat jinak. Někteří s respektem, jiní s předsudky. A tohle je věc, kterou si člověk neuvědomí, dokud mu někdo neřekne: „Já bych si tě bez té kérky představovala jinak.“
Co je ale možná nejdůležitější – jak by to působilo na ženy. Protože ať si říkáme, co chceme, velká část rozhodnutí u chlapů jde přes to, jak to bude působit na opačné pohlaví. Přitáhnu tím typ žen, které hledám? Nebo jen ty, které hledají vzrušení a krátkodobý zážitek? Tohle je moje největší dilema. Protože pokud má být tetování filtr, tak bych si měl být jistý, že filtruje správným směrem.
A pak přichází ta nejpraktičtější otázka: mám na to odvahu? Protože udělat krok, který bude navždy, není maličkost. A já se znám – nejsem typ, co dělá impulzivní rozhodnutí. Spíš váhám, analyzuju, obracím pro a proti. A to se s tetováním moc neslučuje.
Možná proto mě fascinuje právě ta jistota u chlapů, kteří se potetují od hlavy až k patě. Jak jsou si tak jistí, že za dvacet let budou chtít vypadat stejně? Nebo to prostě neřeší? Možná je v tom i kousek závisti – závidím jim lehkost, s jakou do toho šli, zatímco já pořád váhám.
A tady někde se to celé uzavírá. Nejde jen o obrázek na kůži. Jde o rozhodnutí, které o mně něco řekne – ostatním i mně samotnému. A já pořád nevím, jestli to chci.
Zdroje:
https://www.researchgate.net/publication/309602621_Tattooed_men_Healthy_bad_boys_and_good-looking_competitors
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC11633991
https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0191886920305730
https://papers.ssrn.com/sol3/Delivery.cfm/0ab1bd5f-32d8-434b-bae7-57a27ba57bbe-MECA.pdf?abstractid=4464730&mirid=1
https://www.datingfrustrating.com/do-women-like-tattoos-on-men
