Článek
Nevím, jak to máš ty, ale když míjím bezdomovce, vždycky mi na chvíli naskočí jednoduchá otázka: mám něco dát, nebo nemám? Není v tom žádná velká emoce, jen krátké uvažování, které se objeví automaticky. A upřímně — většinou nedám.
Ne proto, že bych neměl soucit. Ale protože si myslím, že většina lidí na ulici neskončila kvůli jedné tragédii, ale kvůli způsobu, jak žili roky předtím. Vím, že to zní tvrdě. Jenže když si vzpomenu, kolikrát jsem viděl chlapy, kteří si postupně odpálili vztah, práci, rodinu i zdraví úplně obyčejným nezájmem o vlastní život, není pro mě jednoduché otevřít peněženku jen proto, že teď stojí na dně.
Jasně, jsou výjimky. Lidi, kteří přišli o rodinu, zhroutil se jim život nebo měli smůlu, která by položila i pevnější povahy. Jenže pokud mám být čestný — já věřím, že většina pádů nevznikla vteřinou smůly, ale lety ignorování reality. A tahle myšlenka mě provází pokaždé, když zahlédnu nataženou ruku.
A možná proto ten okamžik není úplně příjemný. Ne kvůli nim, ale kvůli tomu, že si v tu chvíli musím srovnat svoje vlastní přesvědčení. A přiznat si ho nahlas není vždycky pohodlné, i když mu opravdu věřím.
Když jdu po ulici a vidím bezdomovce, nestane se ze mě filozof ani světec. Je to spíš rychlá, syrová úvaha, která proběhne dřív, než stihnu vytáhnout ruce z kapes. Podívám se na něj a automaticky si položím otázku: má smysl mu něco dát? A hned vzápětí: a proč bych vlastně měl?
Většinou to dopadne tak, že jen projdu. Ne z pohodlného cynismu, ale proto, že tenhle malý pouliční moment je pro mě spíš připomínkou toho, jak člověk může svůj život postupně rozebrat na kusy, aniž by si toho všiml. A já u toho nechci dělat publikum. Mám v sobě část, která říká, že pomoc není o tom, že po mně někdo sáhne očima, ale o tom, že ten druhý má chuť něco měnit. A upřímně — u většiny lidí na ulici tu chuť nevidím.
Občas bych si přál být ten člověk, který rozdá úsměv, dvě drobné a má čisté svědomí. Jenže já nejsem typ, co si sám sobě nalhává, že tím něco zásadního zachrání. Nejde o tvrdost, spíš o to, že nechci hrát hru, jejíž pravidla už dávno nedávají smysl. A tak projdu, možná lehce zpomalím, ale nakonec jdu dál — s vědomím, že tohle rozhodnutí je moje, ne diktované ulicí.
A ano, někdy mě napadne, jestli tím nepůsobím chladně. Jenže pak si vzpomenu, že nejsem banka ani terapeut zdarma. Jsem člověk, který se snaží žít svůj život a nenechat se tlačit do gest, která ničemu nepomůžou.
Když slyším větu „nikdo neví, co ho potkalo“, vždycky mě to trochu zarazí. Ne proto, že bych byl bezcitný, ale protože mám kolem sebe dost lidí, kteří se k problémům nepropracovali během jedné noci. Spíš roky ignorovali malé signály, až se z nich stala velká realita. A v tomhle směru mám prostě jiný pohled než ti, kteří vidí bezdomovectví jako čistou oběť osudu.
Já nevěřím, že většina lidí skončila na ulici kvůli jedné tragické náhodě. Podle mě je to řetěz drobností, které se tváří neškodně: zmeškaná směna, výmluva doma, alkohol jako rychlé řešení, pár konfliktů, rezignace. A pak přijde den, kdy už člověk nemá nikoho, komu by se mohl vymluvit, a žádné místo, kam by se mohl vrátit. Prostě stojí před vlastním životem, který mu mezitím utekl z rukou.
A tohle je bod, kde mám problém tvářit se, že se celý ten pád odehrál bez varování. Většina lidí kolem mě, kteří se dostali do hlubokých problémů, k tomu došla postupně, ne skokem. A když tohle pozoruješ dlouhodobě, přestaneš věřit na to, že je všechno jen dílem špatného dne.
To neznamená, že nemám empatii. Jen odmítám dělat, že člověk nemá žádnou spoluzodpovědnost za to, kam dojde. Život se většinou nerozpadne během minuty — rozpadá se nenápadně, často s přispěním toho, kdo v něm žije.
Často, když řeknu, že peníze většinou nedávám, někdo okamžitě přidá příklad člověka, který skončil na ulici kvůli tragédii, která by položila i silnější povahu. A já nemám důvod těm příběhům nevěřit. Vím, že život umí být krutý a že existují pády, za které si člověk opravdu nemůže. Jenže tahle vzácná dramata se používají skoro jako univerzální omluvenka pro každého, kdo dnes sedí na chodníku.
A tady se vždycky zaseknu. Protože ano — výjimky existují. Ale když se bavíme o většině, tak je podle mě úplně jinde. Tragické události jsou hlasité a vyvolávají emoce, ale běžná realita bezdomovectví je mnohem tišší: rezignace, návyky, neochota řešit věci, které by ostatní museli řešit hned.
A když už jsme u toho — kolik lidí kolem nás musí neustále držet krok, aby vůbec přežili v normálním světě? V práci se pořád učíme něco nového, mění se požadavky, technologie, pravidla. Jednou jde firma do úspor, podruhé mění strukturu, potřetí úplně končí. A tak se přizpůsobujeme. Zvyšujeme kvalifikaci, hledáme novou pozici, učíme se být flexibilní, protože jinak z kola vypadneme.
Jenže spousta lidí, kteří dnes sedí na ulici, přesně tohle nikdy nedělala. Okolí se měnilo, tempo práce rostlo, ale oni zůstali stát. A místo aby přemýšleli, co musí změnit, začali si stěžovat, že je svět příliš rychlý. Jenže svět se nikdy neptá, jestli ti jeho rychlost vyhovuje. Jede dál. A kdo se neudrží, dřív nebo později spadne.
Někdy si připadám, jako by společnost neuměla rozlišovat mezi neštěstím a následkem. Začneš mluvit o zodpovědnosti a okamžitě jsi ten necitlivý člověk, který nechápe utrpení. Jenže já rozumím obojímu. Jen nechci házet všechny do jednoho pytle jen proto, že se to lépe vypráví.
Je fér uznat, že některým lidem se stalo něco, co by zlomilo kohokoli. Ale je stejně fér říct nahlas, že spousta jiných se k tomu bodu dopracovala tím, že nechtěla nic měnit, i když celý svět kolem nich už běžel o několik rychlostí dál.
Když někdo řekne „dej mu pár korun, pomůžeš mu,“ napadne mě jediná věc: s čím přesně? Pokud si za to koupí věci, které ho už dávno stáhly dolů, není to pomoc, ale jen malý příspěvek k tomu, aby mohl pokračovat ve stejném dni jako včera. A právě proto peněženku většinou nechám zavřenou.
Viděl jsem spoustu lidí, kterým okolí nabízelo šance, práci i podporu. A přesto zůstali stát na místě. Ne proto, že by nemohli, ale protože nechtěli měnit nic na sobě. A když někdo neudělá krok ani tehdy, když má dveře otevřené, těžko s ním pohnou peníze v kelímku.
Často se říká, že si za to možná koupí jídlo. Jenže moje zkušenost je opačná: kdo chce jídlo, řekne si o jídlo. Kdo chce peníze, má obvykle úplně jiný plán.
Někdy mám pocit, že se kolem bezdomovců vytvořila zvláštní společenská hra. Nevyřčené pravidlo zní: pokud nedáš peníze, jsi bezcitný. Pokud dáš, jsi dobrý člověk. A já se musím smát, protože takhle jednoduché to není snad v žádné jiné oblasti života. Jen tady se z dvacky v kelímku dělá morální test osobnosti.
Občas si i já položím tu otravnou otázku: nevypadám tím jako někdo, komu je všechno jedno? Ale pak si uvědomím, že žít svůj život podle toho, co si o mně pomyslí kolemjdoucí, je trochu úchylná disciplína. Navíc — nikdo z nich neviděl to, co jsem viděl já. Lidi, kteří dostávali šance, ale nechali je proklouznout mezi prsty. Lidi, kteří si z vlastních chyb udělali polštář a z očekávání pomoci životní strategii.
A tak si říkám: možná nejsem bezcitný. Možná jen odmítám hrát roli, kterou mi někdo přidělil, aniž bych s tím souhlasil. Rozdávání peněz není měřítko dobra. Je to jen gesto, které někdo považuje za správné — ale to ještě neznamená, že je správné pro mě.
A navíc, pokud se chceme bavit o „dobrých lidech“, pak bychom měli přestat předstírat, že dobrota se měří dvaceti korunami. Někdy je daleko těžší říct „ne“, než rychle vytáhnout drobné a koupit si na pár kroků pocit, že jsem splnil společenskou povinnost.
Když o tom všem přemýšlím, uvědomuju si jednu věc: největší část téhle debaty se vůbec netočí kolem bezdomovců. Točí se kolem nás. Kolem toho, jak chceme vypadat, jak si přejeme o sobě smýšlet a jak moc se bojíme, že bychom jednou mohli stát na jejich místě. A možná právě proto vyvolává otázka „dáš, nebo nedáš?“ tolik emocí — je to krátký test naší vlastní identity, ne jejich.
Když nedám peníze, neznamená to, že mi je jedno, jak dopadnou ostatní. Znamená to jen, že odmítám nalhávat si, že pár mincí má sílu změnit život, který se roky otáčel jedním směrem. Nevidím smysl v tom, abych podporoval něco, čemu dotyčný sám nevěří, nebo o co ani neusiluje. A pokud to někoho pohorší, pak možná očekává ode mě víc, než očekává ten, kdo drží kelímek.
Občas přemýšlím, jestli lidé nedávají ne kvůli bezdomovci, ale kvůli vlastnímu klidu. Je jednodušší hodit dvacku a mít hotovo, než se zamyslet nad tím, proč vůbec máme potřebu to dělat. A já nechci, aby moje činy byly jen malou anestézií svědomí. Pokud má něco smysl, ať je to skutečná pomoc — ne reflex, který jsem převzal od kolemjdoucích.
A tak si kladu jednoduchou otázku: když člověku na ulici dávám peníze, komu vlastně pomáhám? Jemu? Nebo sobě, abych se necítil trapně, necitlivě nebo provinile? A pokud je odpovědí to druhé, není už to trochu mimo?
Možná to celé není o charitě. Možná to je o odvaze podívat se na svůj vlastní postoj a přiznat si, že pomoc má mít smysl, ne jen zvuk padající mince.
Anketa
Zdroje:
