Článek
Chodím docela pravidelně do sauny. Není to žádná exotika, žádný životní cíl, prostě si tam občas zajdu. Sedím na dřevěné lavici, pot se ze mě valí proudem a já si říkám, že je to vlastně taková levná terapie. Vypotíš hříchy, špatné myšlenky i tři piva ze včerejška. Aspoň si to teda namlouvám.
Ale pokaždé, když tam tak sedím a koukám po lidech kolem sebe, dojde mi jedna věc: děti tu nikdy nevidím. Nikdy. Vždycky jen parta zpocených dospěláků, co se tváří, že to celé strašně milují, i když reálně by radši leželi na gauči.
A pak si vzpomenu, že já sám mám doma malého syna. A najednou mě to píchne v hlavě: kdy ho vlastně do sauny vezmu? Nebo spíš – mám ho tam vůbec někdy brát?
První myšlenka je jednoduchá: sauna = zdraví. Posiluje imunitu, otužuje, čistí tělo, zlepšuje spánek. Aspoň to všude píšou. Finové to dělají od nepaměti a přežili. A nejen že přežili, oni si tu svoji finskou saunu povýšili na národní identitu. Když se jich zeptáš, co je pro ně typické, řeknou: vodka, jezera a sauna. A děti tam prý berou skoro od narození.
Ale pak se mi do hlavy vloudí druhá myšlenka: já nejsem Fin. Já jsem Čech. A my Češi máme zvláštní vztah k nahotě, zdraví i k dětem. My se bojíme. A to nejen o zdraví dítěte, ale i o „co kdyby“. Co kdyby se přehřál. Co kdyby se mu něco stalo. Co kdyby se díval na nahé lidi a pak z toho měl trauma.
Možná to zní přehnaně, ale ruku na srdce – kolikrát jste viděli rodiče, co radši zakryjí dětské oči, když v televizi proběhne reklama na šampón, kde modelka ukáže rameno? Ale pak jim bez problému půjčí mobil a dítě si tam najde polonahou tiktokerku během pěti vteřin.
Takže sedím v sauně, potím se a v hlavě mi běží ta otázka pořád dokola: Kdy vlastně můžu vzít dítě do sauny? A hlavně – co by na to řekl doktor?
Tak jsem si to začal trochu zjišťovat. Pediatři se shodují, že saunování dětem prospívá. Posiluje to jejich imunitu, snižuje nemocnost, dokonce se prý zlepšuje kvalita spánku. Ale zároveň dodávají, že všechno má svoje hranice. Malé děti se neumí dobře ochlazovat, jejich termoregulace není úplně vyspělá. Takže pokud to rodič přežene, místo zdravého dítěte dostane malou hroznovou kuličku, co se skácí na zem.
Obecná doporučení znějí nějak takto: dítě kolem tří let už může na pár minut do sauny, ale jen krátce, v nižší teplotě, a vždycky s rodičem. Žádné hrdinství, žádné „ať si zvykne“. To říkají lékaři.
No jo, jenže – a to je ta moje česká část mozku – co ta nahota? Co když se můj syn začne ptát, proč má strejda na vedlejší lavici pupík, který vypadá jako balón? Nebo co když se začne smát na celou saunu, že někdo vypadá “divně”?
V tu chvíli si uvědomím, že vlastně nejde ani tak o zdraví, ale o naši vlastní nervozitu. Dítě je v pohodě. Dítě vidí nahé tělo a bere to jako normální stav. To až my dospělí to komplikujeme. My jsme ti, kdo mají v hlavě „co když si někdo něco myslí“.
Psychologové k tomu říkají zajímavou věc: děti, které od malička vyrůstají s přirozeností nahoty (ne vyumělkované, ale prostě lidské tělo v normálním prostředí), mají v dospělosti méně komplexů. Neřeší tolik vzhled, nestydí se tolik. Jsou prostě víc v pohodě. To zní logicky, že?
A pak se vrátím do reality. Jsem Čech. A Češi jsou mistři v tom dělat ze všeho tabu.
Začínám si v sauně představovat budoucnost. Vezmu svého syna, řekněme, až mu bude pět. Budeme sedět vedle sebe, já mu vysvětlím, že sauna je pro tělo dobrá, že se tu prostě potíš, že to je normální. On se bude tvářit, že ho to nezajímá, ale možná mu to v hlavě zůstane.
A třeba jednou, až bude dospělý, si vzpomene: jo, s tátou jsme chodili do sauny, bylo to normální, žádná věda. A možná díky tomu nebude mít takový problém se svým tělem, se zdravím, s tím, co je „trapné“ nebo „divné“.
Ale pak mi dojde druhá možnost. Vezmu ho tam moc brzo, moc dlouho, on se přehřeje, rozpláče se a sauna už pro něj navždy bude pekelná komora. A já si budu do smrti vyčítat, že jsem to uspěchal.
A v tu chvíli si uvědomím, že tohle celé není o sauně. Je to o rodičovství. O tom, že pořád balancuješ mezi dvěma extrémy: udělat něco moc brzo a pokazit to, nebo udělat něco moc pozdě a prošvihnout šanci.
A tak tam sedím, potím se a přemýšlím. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dochází, že ta otázka „kdy vzít dítě do sauny“ je vlastně jen malý kousek větší skládačky. Je to o tom, kdy je správný čas ukázat dětem svět takový, jaký opravdu je – se všemi riziky, s nahotou, s trapností, ale i s krásou.
A možná ta sauna je jen taková metafora. Místo, kde se potíš, trpíš, ale nakonec z toho vyjdeš trochu silnější. Stejně jako z rodičovství.
Když o tom takhle přemýšlím, říkám si, že by bylo fajn mít v ruce jasné pravidlo. Něco jako: „Do sauny od čtyř let na šest minut při 70 °C, pak hned studená sprcha a domů.“ Hotovo, vyřešeno.
Jenže ono to tak jednoduché není. Doktoři se shodnou, že saunování může být pro děti zdravé. Ale hned přidají dvacet „ale“. Dětská termoregulace je slabší. Děti se přehřejí rychleji než dospělí. Musí být pod dohledem. Musí pít. A hlavně — nesmí je to stresovat.
Někteří pediatři dokonce říkají, že ideální věk je až kolem tří let. Jiní tvrdí, že klidně i dřív, pokud se to udělá citlivě. A pak tu máš Finy, kteří vezmou miminko do sauny po pár měsících života a tváří se, že to je normálka.
Tak komu máš věřit? Českému pediatrovi, který se bojí žalob? Nebo Finovi, který se narodil mezi smrky, jezerem a saunou a víc než horko ho rozhodí jen prázdná láhev vodky?
Vzpomněl jsem si, že jsem někde četl článek v Journal of Pediatrics o vlivu saunování na děti. Studie zkoumala skupinu finských dětí a ukázalo se, že ty, které pravidelně chodily do sauny, měly méně respiračních nemocí a lépe spaly. Na druhou stranu, u dětí s chronickými nemocemi nebo srdečními problémy to může být risk. Takže univerzální odpověď prostě neexistuje.
Psychologové k tomu přidávají ještě další vrstvu: psychika. Dítě, které od mala chodí do sauny a bere nahotu jako normální věc, má prý v dospělosti menší sklony k tělesným komplexům. Nedělá z nahoty tabu. Bere tělo takové, jaké je.
A teď si představím svého syna, jak jednou sedí vedle mě. Kouknul by na mě a řekl: „Tati, proč tamten pán vypadá jak březí panda?“ A já bych musel vysvětlovat, že těla jsou různá. Že se lidi nepotí proto, aby vypadali krásně, ale proto, aby byli zdraví. Možná by se smál. Možná by se ptal dál. Ale bylo by to přirozené.
Naopak — kdybych ho tam nikdy nevzal, možná vyroste v dalšího Čecha, který se stydí i na plovárně sundat tričko. V dalšího dospělého, co si myslí, že „normální tělo“ je jen to vyretušované na Instagramu. A to fakt nechci.
Je to zvláštní — když jsem se bavil s jedním známým psychologem (na pivu, kde jinde), říkal mi: „Víš, co je nejhorší? Že rodiče dělají z těla dítěte tabu. To není ochrana, to je škodlivé. Dítě pak vyrůstá s pocitem, že tělo je něco, co se musí schovávat. A z toho pramení všechny ty mindráky, poruchy příjmu potravy a trapné momenty v dospělosti.“
Ale samozřejmě — nejsem blázen. Uvědomuju si i rizika. Není to jen o tom, že by dítě mohlo „chytit trauma z nahoty“. Jsou tu i čistě zdravotní věci. Děti se fakt můžou přehřát. Některé studie ukazují, že dětské srdce reaguje jinak na extrémní teplo. Takže to není o tom, že tam malého zavleču, zamknu dveře a řeknu: „Vydrž, synku, je to pro tvoje dobro.“
Spíš si představuju, že bychom tam šli na pár minut. Sedli bychom si na spodní lavici, já bych mu vyprávěl, že Finové tohle dělají odjakživa, a on by se nudil. Pak bychom šli ven, dali sprchu, on by na mě cákl vodu a já bych se rozesmál. To je moje ideální představa.
A co by to s ním udělalo dlouhodobě? To je ta velká otázka. Doktoři ti řeknou fakta: imunita, dýchací systém, lepší spánek. Psycholog ti přidá: větší otevřenost, menší stud. A já si k tomu dodávám: možná z něj vyroste dospělý, co nebude řešit blbosti. Nebude se hroutit z pupíku na břiše ani ze strií. Prostě bude víc v pohodě.
Ale pak si taky umím představit horší scénář: že to uspěchám, on se tam bude cítit hrozně, a jediné, co si zapamatuje, bude „táta mě jednou skoro uvařil v sauně“. A s tím půjde do života.
Takže sedím, potím se a říkám si, že vlastně řeším mnohem víc než jen jednu návštěvu sauny. Řeším to, jak moc chci synovi svět filtrovat a jak moc mu ho chci ukazovat takový, jaký je.
Protože sauna není jen horká místnost. Je to vlastně malá metafora: buď ho tam vezmu a ukážu mu, že tělo, nahota i pocení jsou normální. Nebo ho tam nevezmu a nechám ho vyrůst v zemi, kde je všechno tabu, a pak se budeme divit, že má komplexů jak teenager z amerického filmu.
A mezi tímhle vším stojím já — rodič. Člověk, který se snaží najít hranici mezi ochranou a zkušeností. A přiznám se, že občas mám pocit, že na tuhle otázku není správná odpověď. Že je to vždycky tak trochu sázka do loterie.
Ale vím jedno. Jednoho dne ho tam vezmu. Ne proto, abych z něj udělal malého Fina. Ale proto, že chci, aby věděl, že tělo je normální. Že zdraví je důležitější než stud. A že společné zážitky mají větší hodnotu než jakékoliv teorie.
Sedím v sauně a už vím, že to není jen o zdraví, teplotě a doktorech. Je tu ještě jedna věc, která se mi pořád vrací do hlavy. A přiznám se, že se mi o tom ani moc nechce psát, protože to zní blbě. Ale je fér to říct nahlas: bojím se úchylů.
Jsem rodič. Mám malého syna. A i když racionálně vím, že sauna je naprosto normální prostředí, kde si lidi jenom potí svoje kila a starosti, v hlavě se mi spustí ten malý, otravný alarm. „Co když tam bude někdo, komu by se líbilo dívat se na nahé děti víc, než je zdrávo?“
Někdo může říct, že přeháním. Ale pojďme si to přiznat: všichni rodiče mají tenhle strach. Někdo ho má malý, někdo obrovský, ale je tam. Možná je to dané dobou. Každý týden otevřeš zprávy a vyskočí na tebe článek o nějakém případu. Média nás tím krmí a my si to pak neseme do hlavy i do každodenního života.
A tak se stane, že i v tak obyčejné věci, jako je sauna, hned hledáme nebezpečí. Přitom – reálně – riziko je minimální. Je tam víc lidí, všichni sedí zpocení a polomrtví horkem, což fakt není ideální stav pro nějaké nekalé úmysly. Ale v hlavě ti to prostě bliká.
Když jsem se o tomhle bavil s jedním známým, taky otcem, řekl mi: „Víš, já bych dítě do sauny klidně vzal. Ale bojím se, že mě pak lidi budou soudit. Že si budou říkat: proč ten blázen tahá dítě mezi dospělé naháče? Co když tam je nějakej úchyl? Co když…“ A já jsem si uvědomil, že ten strach není ani tak o dětech, ale o tom, co si pomyslí ostatní.
A tady je vidět ten rozdíl mezi námi a třeba Finy. Ve Finsku je dítě v sauně normální. Nikdo to nespojuje s pedofilií, nikdo hned nehledá hrozbu. Dítě tam sedí s rodičem, potí se, pak skočí do jezera. Hotovo. Žádná věda. Žádný skandál.
My Češi to máme jinak. My máme v hlavě, že nahota = problém. Že se musí schovávat, že je nebezpečná. Že je vždycky někde někdo, kdo ji zneužije. A tak radši děti držíme stranou.
Jenže – není to právě tohle ta největší past? Když dítěti od mala vštěpuju, že nahota je hrozba, že každý pohled je podezřelý, že každý cizí člověk je možný úchyl, co mu tím vlastně předávám? Možná ho chráním. Ale možná mu zároveň podsouvám, že tělo je něco špinavého, něco, za co se má stydět.
Psychologové o tomhle mluví často: děti, které vyrůstají v prostředí, kde je nahota přirozená, mají v dospělosti zdravější vztah ke svému tělu. Nemají tolik komplexů, nestydí se, nevytváří si zbytečné bariéry. A hlavně – umí líp rozpoznat, co je normální a co už není. Protože mají srovnání.
Naopak děti, které nikdy nezažijí přirozenou nahotu, vyrůstají s pocitem, že tělo = tabu. A tabu je přesně to, co pak přitahuje problémy.
Takže se ptám: není vlastně bezpečnější ukázat dítěti, že tělo je normální, že sauna je normální, že se tam nepotká s “úchylem za každým rohem”? Protože když mu to neukážu já, ukáže mu to někdo jiný – ale možná v úplně jiném kontextu, který už opravdu zdravý nebude.
Přiznám se, že když si to takhle přehrávám v hlavě, uvědomuju si jednu věc: strach z pedofilie je často větší než reálné riziko. Ale protože se o tom bojíme mluvit, děláme, že problém neexistuje, nebo naopak zakazujeme úplně všechno. A pak se divíme, že děti vyrostou s hlavou plnou zmatků.
Vidím to i na sobě. Místo abych si v sauně jen užíval klid, přemýšlím nad tím, co se může stát, co si kdo pomyslí, co když… A v tom je to celé kouzlo rodičovství. Nikdy nejde jen o „co je zdravé“. Vždycky se tam přimíchá strach. A strach je často silnější než fakta.
Možná právě proto v českých saunách děti skoro nevidím. Ne proto, že by to lékaři zakazovali. Ale proto, že se rodiče bojí. Bojí se nemoci, přehřátí, ale hlavně — bojí se ostatních lidí. Bojí se toho, co by si mohli myslet, nebo že by tam byl někdo, kdo by se díval jinak.
A to je vlastně ten největší paradox. Sauna by měla být místem očisty. Místem, kde necháš starosti venku. A místo toho si je tam taháme s sebou.
A tak tam sedím, potím se a přemýšlím: jednou tam svého syna vezmu. A budu doufat, že bude vnímat hlavně to, že jsme spolu. Že to je normální. A že mu to dá sílu, aby jednou dokázal rozlišit, co je zdravé a co ne. Aby neměl z těla strach. A aby ho moje vlastní paranoie nepřipravila o něco, co by mu mohlo prospět.
Když se na to podívám z druhé strany, vlastně si říkám: proč to vůbec řeším tak složitě? Sauna má spoustu pozitiv, o kterých se dá dohledat spousta chytrých článků. Jen já si to v hlavě komplikuju tím svým věčným „co když…“.
Třeba jsem narazil na studii, kterou v roce 2018 publikoval Journal of Human Hypertension. Zkoumali tam pravidelné návštěvníky sauny ve Finsku a zjistili, že lidé, kteří chodili do sauny čtyřikrát týdně, měli nižší riziko srdečních onemocnění. Jasně, to byli dospělí, ale logika je jasná – tělo si zvyká na zátěž, učí se regulovat teplotu, posiluje srdce.
Další výzkum, který publikovala finská univerzita v Kuopiu, ukázal, že děti, které pravidelně chodily se svými rodiči do sauny, měly nižší nemocnost. Méně rýmy, méně zánětů dýchacích cest. Vysvětlení? Sauna funguje jako malý trénink pro imunitu. Tělo si projde krátkým stresem, a pak reaguje odolněji.
A pak tu byla ještě jedna zajímavá německá studie – zveřejněná v časopise European Journal of Pediatrics. Ta ukázala, že děti, které chodily do sauny, měly v zimě méně chřipek a viróz. Dokonce se ukázalo, že měly i klidnější spánek. A to už je benefit, který by si přál každý rodič.
Když tohle všechno čtu, říkám si: proč bych svého syna neměl do sauny vzít? Co by se mohlo pokazit, když to udělám rozumně? Jasně, nebude sedět půl hodiny na horní lavici. Spíš tři minuty dole, pak ven, sprcha, a pak zas pohoda.
Ale i tak z toho může mít něco, co mu zůstane. Ne jen zdravější tělo, ale i zkušenost. Vlastně skoro iniciační rituál. Otec a syn v sauně. Pot, horko, sprcha, smích. Něco, co se zapíše do paměti.
Psychologové by k tomu ještě dodali jinou rovinu. Dítě, které od mala pozná přirozenou nahotu, má v dospělosti menší tendenci mít komplexní vztah k vlastnímu tělu. To není můj výmysl – o tom se píše v řadě psychologických studií, třeba ve výzkumu publikovaném v Journal of Sex Research.
Pointa je jednoduchá: když dítě zažívá nahotu v normálním, bezpečném prostředí (třeba právě v sauně), naučí se, že tělo = normální věc. Ne porno, ne tabu, ne něco, co se musí schovávat. A to může v budoucnu zabránit spoustě problémů – od poruch příjmu potravy až po zbytečné komplexy.
Samozřejmě, jako rodič musím myslet i na odvrácenou stranu. Když to přeženu, může to být špatná zkušenost. Dítě se přehřeje, rozpláče se a pak bude mít k sauně odpor na celý život. Proto je to celé o míře. O tom, že to není soutěž. Že nemusí vydržet to, co já. Že tam není proto, aby si „trénoval charakter“, ale aby měl malý zážitek.
A když se to povede, možná se mu to zapíše do hlavy úplně jinak. Jako hezký moment s tátou. Jako zkušenost, že nahota je normální, že lidi jsou různí, že tělo je normální věc. A že zdraví se dá posilovat i jinak než prášky.
A to je podle mě ta největší hodnota. Sauna není jen o pocení. Je to společný čas. Je to prostor, kde se zastaví svět venku a zůstane jen teplo, dřevo a ticho. A když tohle zažije dítě s rodičem, může z toho vyrůst něco, co mu zůstane celý život.
Na chvíli se zas vrátím k těm Finům. Oni berou děti do sauny, aniž by o tom vedli filosofické debaty. Je to prostě součást života. Stejně jako my bereme děti na hřiště nebo k babičce. A víte co? Možná právě proto jsou Finové v různých žebříčcích nejšťastnější národ světa. Možná za to může i sauna.
A já si pak říkám – co ztratím, když to zkusím? Když to udělám citlivě, krátce a s rozumem? Pravděpodobně nic. Ale co můžu získat? Možná dítě, které bude zdravější, odolnější, klidnější. A možná taky dospělého, který nebude mít zbytečné komplexy.
Takže až tam zase příště budu sedět, potit se a přemýšlet, možná už to nebude jen moje osobní očista. Možná už budu plánovat, jak jednou vezmu syna s sebou. Ne proto, abych ho „otužil“. Ale proto, abych mu ukázal, že tělo je normální, že zdraví je důležité a že společný čas má cenu zlata.
A tak tu pořád sedím, potím se a v hlavě si to přehrávám dokola. Kdy přijde ten správný čas? Kdy nastane ten moment, kdy vezmu svého syna za ruku, otevřu dveře sauny a ukážu mu ten zvláštní svět horka, potu a ticha?
Upřímně – nejsem si úplně jistý. Četl jsem studie, slyšel názory doktorů, poslouchal psychologické řeči o přirozenosti a komplexech. Ale realita rodiče je jiná. Vždycky je tam ten strach, jestli dělám dobře. Jestli to není moc brzo. Jestli ho tím nenudím nebo dokonce neodradím.
Možná je to jako se vším v rodičovství. Nikdy nedostaneš přesný návod. Nikdy ti nikdo neřekne: „Teď je ten moment.“ Všechno je pokus-omyl. Učíš se za pochodu a doufáš, že dítěti neuděláš větší škodu než užitek.
Takže moje řešení? Jednou ho tam prostě vezmu. Bez velkého plánování. Zkusíme to na pár minut. Uvidím, jak se bude tvářit. Možná se mu to zalíbí, možná ho to bude nudit. Možná se mu to vryje do paměti jako hezký okamžik s tátou. A možná taky ne. Ale bez toho pokusu to nikdy nezjistím.
A víte co? Možná z toho nakonec ani nejde udělat „otužovací program“. Možná to prostě bude jen chvíle, kdy spolu strávíme čas. Kdy nebude mobil, televize ani práce. Jen já a on. Teplo, dřevo, pot a pak studená sprcha. Náš malý rituál. Něco, co si poneseme jen my dva.
Ale abych řekl pravdu – pořád tápu. Možná se úplně pletu. Možná by se měl do sauny vzít až v deseti. Možná by se tam neměl brát vůbec. Možná je to celé jen moje romantická představa, jak z toho udělat rodinný rituál.
Proto bych byl rád, kdybyste mi napsali, co si o tom myslíte vy. Rodiče, prarodiče, kdokoliv, kdo to řešil. Jaký na to máte názor? Vzali byste dítě do sauny? Kdy? A proč? Nebo naopak – nikdy, protože je to nesmysl a riziko?
Fakt mě to zajímá. Protože možná je moje hlava plná zbytečných obav. A možná mám naopak pravdu, když váhám. Třeba se totálně pletu. A třeba se z toho nakonec vyklube ta nejlepší věc, co můžu se synem sdílet.
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/3218902/
https://shorturl.at/7ZEAQ
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/2612514/
https://sauna.fi/en/sauna-knowledge/a-child-in-the-sauna/
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/9681119/
