Článek
Pro někoho příjemné pracovní prostředí, pro jiného absurdní podívaná. Moderní kanceláře se stále častěji mění v místa, kde vedle pracovních stolů vznikají celé zóny určené k zábavě a odpočinku.
Firmy podobné vybavení prezentují jako atraktivní benefit. Jenže pohled na bavící se kolegy nemusí každému připadat jako pokrok. Zvlášť když ostatní mají práce nad hlavu.
Kde vlastně končí rozumná přestávka a začíná obyčejné flákání?
Kdo si hraje, nepracuje?
Zaměstnavatel platí osm hodin práce, takže by se během nich mělo pracovat. Jenže co když někdo zvládne všechny úkoly za polovinu času? Má dostat další povinnosti jen proto, že je rychlejší než ostatní?
Někdo může celý den sedět před monitorem a působit vytíženě, přestože toho mnoho neudělá. Jiný si několikrát zahraje, ale jeho výsledky jsou lepší. V některých profesích rozhodují dokončené úkoly, jinde také nepřetržitá dostupnost.
Odpočinkové prostory navíc nemusí sloužit jen k zábavě. Kolegové se potkají u hry, začnou si povídat a řeč se stočí k pracovnímu problému. Přidá se někdo z jiného oddělení a společně najdou řešení. Bez dlouhého dopisování na Teams nebo další porady.
Osobní setkávání může zlepšovat spolupráci. Lidé se lépe poznají a snáze požádají o pomoc. To ovšem neznamená, že každá odehraná partie přinese firmě užitek. Někdy jde prostě jen o zábavu.
Paradoxní je, že některé společnosti pořizují herní vybavení, ale zaměstnanci se ho bojí používat. Vedení se chlubí moderní kanceláří, jenže kdo si během dne zahraje, riskuje nepříjemné pohledy nadřízených. V jedné internetové diskusi dokonce zaměstnanec popsal zákaz využívat hernu před pátou hodinou kvůli několika kolegům, kteří v ní trávili příliš mnoho času.
Další spor vyvolávají peníze. Firma investuje do herních konzolí, zatímco zaměstnanci by raději dostali přidáno. Nový kulečníkový stůl může působit jako výsměch, pokud vedení tvrdí, že na vyšší mzdy nemá prostředky. Přitom příjemné prostředí může pomáhat udržet zaměstnance a nemusí stát tolik, aby se z ušetřených peněz dalo výrazně přidat.
A co spravedlnost? Programátor si může mezi úkoly odpočinout, zatímco pracovník zákaznické podpory vyřizuje jeden požadavek za druhým. Recepční nemůže jednoduše opustit své místo. Jedni mají čas na zábavu, druzí musí pracovat i za ně. A přitom sedí ve stejné firmě.
Ani společná zábava nemusí vyhovovat každému. Hlasité výkřiky od herních stolů mohou rušit kolegy, kteří potřebují klid. A kdo se společných aktivit neúčastní, může se cítit odstrčený.
Osobní kontakt je přitom jedním z důvodů, proč firmy chtějí zaměstnance zpátky z home office. V kanceláři se snáze předávají zkušenosti, ale člověk, který doma pracuje v klidu, může v rušném prostředí zvládnout méně.
Kde tedy nastavit hranici? Deset minut odpočinku může prospět. Ale co zaměstnanec, který tráví hraním hodinu denně a zanedbává povinnosti? Má firma omezit všechny, nebo jen ty, kteří výhody zneužívají?
Ne každá minuta mimo pracovní stůl znamená ztrátu. Stejně tak ale nelze každou zábavu vydávat za přínos pro firmu.
Vypadat vytíženě není jednoduché.
Firmy chtějí kreativní a samostatné zaměstnance, ale zároveň stále přežívá představa, že dobrý pracovník musí být neustále vytížený. A hlavně to musí být vidět.
Hodinová porada bez výsledku vypadá jako poctivá práce. Člověk, který celé dopoledne vyřizuje zbytečné e-maily, také působí zaměstnaně. Ale kolega, který se směje a baví, okamžitě vzbuzuje podezření.
V některých kancelářích se tak více oceňuje schopnost vypadat zaneprázdněně než skutečná efektivita. Lidé se učí nejen pracovat, ale také vytvářet dojem, že mají pořád co dělat.
Nakonec nemusí být největším firemním lenochem ten, kdo se občas baví, ale člověk, který dokáže celý den předstírat práci. Vědí vůbec zaměstnavatelé, za co svým lidem platí?
- Pomozte mi psát lépe. Prosím, napište, co se vám na článku líbilo, nebo naopak nelíbilo. A pokud vás něčím zaujal, budu rád za lajk
Anketa
Zdroje:
