Článek
Pracuji v IT a sedím v open office, kde se všechno děje před očima. Nejen projekty, deadliny a porady, ale i malé každodenní rituály. Některé jsou nenápadné. A některé jsou až příliš viditelné. Během dne pravidelně sleduji, jak se zvedají židle, někdo si bere mikinu, jiný telefon, další už míří ke dveřím. Za chvíli se vrátí. A za další chvíli odchází někdo jiný. Tenhle pohyb se opakuje tak často, že si ho nejde nevšimnout.
Nikdy jsem si to systematicky nepočítal. Ale když se na to člověk chvíli soustředí, začne mu to vrtat hlavou. Deset minut pauza? To je spíš optimistický odhad. Než se sbalí, sjedou dolů, postojí, pokouří, proberou, co je nového, a zase se vrátí nahoru, jsme klidně na patnácti minutách.
A to mluvím o jedné zastávce, ne o celém dni. Často se k tomu přidá ještě káva – rychlá cesta ke kávovaru, další krátké postávání, další pár minut navíc. Každá jednotlivá pauza vypadá nevinně, ale když se tyhle malé úseky času začnou sčítat, už to nejsou drobnosti.
Můj pracovní den má stejný oficiální rámec jako jejich. Osm hodin. Stejná smlouva, stejná pracovní doba, stejné očekávání výkonu. Jenže já během dne nikam nemizím. Nepotřebuji pravidelně odbíhat. Když si dám pauzu, je to oběd nebo krátké protažení, které si klidně můžu dopřát i u stolu.
A tak mi v hlavě naskakuje jednoduchá otázka, která je možná nepříjemná, ale o to víc reálná: pokud někdo vykouří krabičku denně a každá zastávka zabere minimálně čtvrt hodiny, kolik z těch osmi hodin opravdu pracuje?
Nejde mi o moralizování ani o to, že bych měl potřebu někoho vychovávat. Jde mi o princip. Jestli máme všichni zaplacený stejný čas, měli bychom ho taky stejně věnovat práci? Nebo je kouření nepsané privilegium, které jsme si v kancelářích zvykli tolerovat jen proto, že „to tak prostě je“? Tohle není výkřik proti kuřákům. Je to pochybnost, která mi běží hlavou pokaždé, když kolem mě znovu projde další kolega směrem ke schodům.
Nejde jen o minuty
Čím déle to pozoruji, tím víc mi dochází, že nejde jen o samotný čas. Každý odchod ven znamená přerušení rozdělané práce, vypadnutí z koncentrace, návrat zpět do tempa. Někdo se vrátí uvolněný, jiný roztěkaný, ale rytmus týmu se tím mění. Práce v open office není izolovaná činnost, jsme na sebe navázaní. Když jeden člověk pravidelně mizí, ostatní to musí pokrýt.
Navíc kuřpauza není jen o nikotinu. Je to malý sociální klub před budovou. Tam se probírají věci, které se k ostatním někdy ani nedostanou. Informace, nápady, někdy i rozhodnutí. Kdo tam není, není u toho. A to už není otázka zdraví nebo osobní svobody. To je otázka přístupu a vlivu.
Možná je skutečný problém jinde než v cigaretě samotné. Možná jsme si zvykli, že určitá skupina má během dne pravidelný prostor vypnout, mluvit, nadechnout se, zatímco jiní zůstávají u monitoru. A ten rozdíl se sčítá jinak než v minutách. Sčítá se v pocitu, kdo si může dovolit odejít – a kdo raději zůstává.
Co na to říkají čísla a zákon
Zkusil jsem se na to podívat i mimo vlastní pocit. Podle dat Českého statistického úřadu kouří v Česku přibližně pětina dospělé populace. To znamená, že v průměrné kanceláři není kuřák výjimka, ale stabilní součást kolektivu. Zákoník práce přitom mluví jasně o přestávce na jídlo a oddech, obvykle třicet minut po šesti hodinách práce. O několika dalších krátkých pauzách denně se tam nepíše.
Realita ve firmách je ale jiná. Většina zaměstnavatelů drobné odchody neřeší, pokud je hotová práce. Nikdo nestopuje minuty, nikdo nevede evidenci cigaret. Systém stojí spíš na důvěře než na kontrole. A tady vzniká napětí. Pokud je měřítkem výkon, pak by mělo být jedno, kdo kolikrát vyjde ven. Pokud je měřítkem přítomnost, pak je rozdíl viditelný.
Zaměstnavatel zároveň nemůže odmítat lidi jen proto, že kouří. To by bylo diskriminační. Může ale nastavit pravidla pro všechny stejně. Otázka tedy nezní, jestli zakázat cigarety. Spíš jestli má firma jasně říct, kolik prostoru na pauzy dává – a komu. Dokud to neudělá, zůstane to šedá zóna, kde si každý vykládá férovost po svém.
Argument druhé strany
Aby to nebylo jednostranné, snažil jsem se slyšet i opačný pohled. Kuřák mi může říct: dávám si krátké pauzy, ale pracuji rychle a efektivně. Když je potřeba, zůstanu déle. Když hoří termín, nikam nejdu. Někteří tvrdí, že bez těch několika minut venku by jejich výkon klesl ještě víc. Že právě to krátké vytržení jim pomáhá zvládnout zbytek dne.
A pak je tu další nepříjemná pravda. Nekuřáci nejsou svatí. Sociální sítě, soukromé hovory, dlouhé obědy, nekonečné scrollování zpráv. Každý si během dne najde svůj způsob, jak na chvíli vypnout. Rozdíl je v tom, že cigareta je viditelná. Odchod ke schodům je jasný signál. Ostatní ztracený čas se často odehrává přímo u monitoru a nikdo si ho nevšimne.
Možná tedy nestojí proti sobě kuřáci a nekuřáci, ale různé způsoby, jak zacházet s pracovní dobou. Jeden je nápadný a snadno spočitatelný. Druhý se rozpouští v běžném dni. Přesto se ve mně drží otázka, jestli jsou podmínky skutečně stejné pro všechny – nebo jen předstíráme, že jsou.
Je to fér – a kdo má nastavit hranice
Nakonec nejde o cigaretu, ale o pravidla. Pokud je základem práce odpracovaný čas, měl by mít pro všechny stejnou hodnotu. Pokud je základem výkon, pak se musí opravdu měřit výsledky, ne jen přítomnost v kanceláři. V mnoha firmách se ale balancuje někde mezi tím a spoléhá se na zvyk a tichou toleranci.
Zaměstnavatel nemůže odmítat kuřáky, ale může jasně nastavit rámec. Buď evidovat každou delší pauzu, nebo otevřeně říct, že rozhoduje výstup a odpovědnost. Případně dát všem stejný prostor na krátké přerušení práce bez ohledu na důvod. Dokud to tak není, zůstává pocit, že podmínky nejsou úplně vyvážené.
Možná by stačilo jediné: přestat dělat, že ten rozdíl neexistuje. Pokud máme stejnou smlouvu a stejný plat, měly by být i podmínky čitelné a stejné. A jestli si myslíte, že jsou, zajímá mě proč.
Anketa
Zdroje:
