Článek
„Dostal jsem skvělou práci. Stěhujeme se.“
Ne o pár ulic dál. Třeba na druhý konec republiky nebo do zahraničí. A z rodičovského „hlavně buď šťastný“ se může stát otázka: „A co my?“
Dítě bere jako samozřejmost, že o svém životě rozhoduje samo. Rodiče ale možná celé roky počítali s tím, že zůstane poblíž. Že se budou vídat, pomáhat si a jednou bude nablízku, až zestárnou.
Dokud jsou zdraví, stovky kilometrů vypadají jako detail. Jenže rodičům nebude šedesát navždy. Potom už vzdálenost nerozhoduje o nedělním obědě, ale o tom, kdo přijede, když bude opravdu potřeba.
Vychovali jsme tě. Teď nám vrať kus svého života
Rodiče dítěti věnovali peníze, čas, energii a velkou část života. Stáli za ním, když je potřebovalo. Je tedy opravdu tak absurdní očekávat, že jednou bude stát ono za nimi?
Jenže dítě si své narození neobjednalo. Rodiče se rozhodli ho mít. Pokud se z rodičovství zpětně stane účet splatný ve stáří, pomoc začíná připomínat dluh. „Vychovali jsme tě, teď potřebujeme my tebe“ stojí proti „pomůžu vám, ale nemůžete rozhodovat o mém životě.“
Navíc rodiče často děti tlačí k úspěchu. Studuj, nauč se jazyky, využij příležitost. Co když ale čeká 400 kilometrů daleko? Najednou vzniká zvláštní pravidlo: buď úspěšný, ale tak, abys byl za hodinu u nás.
Do toho vstupuje partner. Ona má rodiče v Brně, on v Ostravě. Ke kterým mají bydlet blíž? Najednou proti sobě stojí dvě rodiny, dvě kariéry a dvě stejně oprávněné představy.
A proč se mají stěhovat děti? Mladý pár může mít práci, hypotéku a děti ve škole, zatímco rodiče jsou v důchodu. Někdy by bylo jednodušší, aby se přestěhovali oni. Jenže chtít po sedmdesátiletém člověku, aby opustil dům, přátele a místo, kde prožil čtyřicet let, může být stejně sobecké.
S vnoučaty se spor přiostří. Prarodiče je chtějí vídat, mladí zase ocení hlídání. Co když se ale rodina přestěhuje blíž a zjistí, že očekávaná pomoc prakticky neexistuje? Kvůli představě velké fungující rodiny může někdo obětovat kariéru i místo, kde chtěl žít.
Ještě horší je situace sourozenců. Jeden odejde pět set kilometrů daleko, druhý zůstane. Až přijdou lékaři, nákupy a nemocnice, kdo všechno zařídí? Nejspíš ten, kdo bydlí dvacet minut daleko. Ten, který zůstal, je paradoxně potrestán za vlastní dostupnost. Druhý může říct: pomohl bych, ale jsem daleko.
A potom rodiče skutečně zestárnou. Už nejde o návštěvy, ale o léky, pády, nemocnice nebo ztrátu soběstačnosti. V britském průzkumu 48 % lidí uvedlo, že dospělé děti mají povinnost postarat se o nemocné rodiče ve stáří, 43 % to odmítlo. Ani společnost tedy nemá jasno.
Tady přichází nejnepříjemnější otázka. Proč považujeme za samozřejmé, že rodič obětuje dítěti velkou část života, ale za problematické, když později očekává něco zpátky?
Protože rodič si dítě pořídil dobrovolně. Dítě si rodiče nevybralo. Pokud ale tuto logiku dotáhneme do konce, vychází z ní, že dospělé dítě rodičům nemusí obětovat vůbec nic. Opravdu takhle chceme rodinu chápat?
Rozhodující možná bude hranice mezi přáním a nátlakem. „Byli bychom rádi, kdybyste bydleli blíž“ je přání. „Počítali jsme s tím, že se o nás postaráš“ je očekávání. „Po tom všem, co jsme pro tebe udělali, nás tady necháš?“ už může být citové vydírání.
Jenže stejný metr musí platit i opačně. Pokud děti mohou odejít za lepším životem, mohou rodiče prodat dům a odstěhovat se také. Klidně ve chvíli, kdy jejich děti čekají pomoc s vnoučaty.
Proč je potom odchod dítěte svoboda, ale odchod rodičů sobectví?
Rodina není adresa. Jenže vzdálenost něco stojí
Dospělé dítě není majetkem rodičů ani jejich pojistkou na stáří. Neměli by rozhodovat, kde bude žít. Stejně jednoduché ale není tvrdit, že tím všechny povinnosti končí.
Rodina funguje právě proto, že v ní lidé někdy udělají něco, co dělat nemusí. Přijedou, pomohou, změní plány nebo se něčeho vzdají. Kdyby každý vztah končil u věty „mám právo žít, jak chci“, získáme možná maximální svobodu, ale také velmi osamělé stáří.
Proto nejde jen o souboj sobeckých rodičů proti svobodným dětem. Rodiče mohou chtít příliš. Děti zase mohou zaměnit samostatnost za přesvědčení, že jejich rozhodnutí nemají dopad na nikoho dalšího.
Rodiče nemají právo říct: „Musíš zůstat.“ Mnohem těžší je otázka, zda smějí očekávat, že rodina bude něco znamenat i ve chvíli, kdy už nebudou ti silnější.
Společnost podporuje samostatnost, cestování a život podle sebe. Zároveň očekává, že se rodiny v těžkých chvílích podrží. Tyto dvě představy se krásně doplňují, dokud mezi rodiče a děti nepoložíme několik stovek kilometrů.
Nakonec tedy nejde jen o to, kde kdo bydlí. Jde o mnohem nepříjemnější otázku:
Pokud vůči sobě v rodině nemáme žádné povinnosti, co potom vlastně znamená být rodina?
Anketa
Zdroje:
