Článek
Podobné rozhovory se odehrávají v mnoha rodinách. Rodiče tvrdí, že chtějí svým dětem jen dobře. Ale proč potom některá jejich slova dokážou vyvolat tolik výčitek, hádek a pocitů viny?
Když rodičovská láska dostane podmínky
Rodičovské rady mají jednu zvláštnost. Dokud s nimi dospělé děti souhlasí, je doma klid. Jakmile se rozhodnou jinak, některým rodičům začne vadit nejen samotné rozhodnutí, ale i skutečnost, že jejich názor už nemá takovou váhu jako dřív.
1. „My ti do života mluvit nechceme, ale…“ Za tímto slovem často následuje dlouhý seznam důvodů, proč je rozhodnutí dospělého potomka špatné. Samostatnost je vítaná, ovšem pouze do chvíle, kdy se názory obou generací rozejdou.
2. „Dělej si, co chceš. Stejně nás nikdy neposloucháš.“ Na první pohled svobodná volba, ve skutečnosti výčitka. Z obyčejného nesouhlasu se stává důkaz nevděčnosti a místo rozhovoru následuje uražené mlčení.
3. „Já už radši nebudu nic říkat. Člověk dneska nesmí ani poradit.“ Stačí odmítnout nevyžádanou radu a rodič se začne cítit odstrčený. Dospělé dítě pak místo obhajoby svého rozhodnutí vysvětluje, proč rodiče nechtělo urazit.
4. „My už jsme staří, kdo ví, jak dlouho tady ještě budeme.“ Stačí odmítnout nedělní oběd a běžné rozhodnutí dostane jiný význam. Dospělé děti najednou neřeší, zda mají čas, ale zda jsou dost dobrými syny a dcerami.
5. „My jsme ti všechno dali. Ale nic za to nechceme.“ Jenže při další hádce se objeví připomínky zaplaceného studia, bydlení nebo peněz. Pomoc, která měla být projevem lásky, se zpětně mění v dluh. Má snad dítě celý život splácet rodičům to, že ho vychovali?
6. „Hlavně abys byl šťastný. I když my bychom si představovali někoho jiného.“ Rodiče partnera či partnerku nezakazují, ale při každé příležitosti připomenou jejich nedostatky. Navenek respektují výběr, ale dávají jasně najevo, že s ním nesouhlasí.
7. „To jsou tvoje děti, vychovávej si je, jak chceš.“ Jenže když přijdou vnoučata, následují poznámky o jídle, škole, oblečení nebo příliš přísné výchově. Prarodiče uznávají právo svých dětí rozhodovat, dokud se jejich představy shodují.
Za tím vším nemusí být zlý úmysl. Někteří rodiče se těžko smiřují se ztrátou autority. Celá desetiletí rozhodovali a radili, ale najednou jejich názory nikdo nepotřebuje. Odmítnutí rady proto mohou vnímat jako osobní odmítnutí.
Jenže existuje i druhá stránka problému. Některé dospělé děti požadují naprostou nezávislost, ale když potřebují peníze, hlídání vnoučat nebo pomoc s bydlením, rodiče jsou opět nepostradatelní. Jejich názory jsou nežádoucí, jejich pomoc samozřejmá.
Proč by rodiče měli nést odpovědnost za život dospělých dětí, když do něj nesmějí mluvit? Finanční pomoc nedává právo někomu řídit život. Dospělost ale také neznamená automatický nárok na rodičovské peníze a služby.
Někteří rodiče chtějí mít poslední slovo, zatímco jejich dospělé děti všechny výhody rodinného zázemí bez závazků.
Obě strany mluví o respektu, ale často ho požadují hlavně pro sebe. Společnost tak stále hledá hranici mezi rodičovskou odpovědností a skutečnou dospělostí.
„A co když je všechno jinak?“
Rodiče zůstávají rodiči celý život. Dospělý člověk však nepotřebuje jejich svolení, aby žil podle sebe. Stejně tak rodiče nemají povinnost donekonečna napravovat chyby svých potomků.
Rodina není obchod, kde se za pomoc platí poslušností. Přesto se tak někdy chovají obě generace. Výsledkem mohou být spory, které rozdělí rodinu na celé roky.
Mají rodiče právo zasahovat do života dospělých dětí, pokud jim stále pomáhají? Nebo by jejich pomoc měla být bez podmínek?
- Pomozte mi psát lépe. Prosím, napište, co se vám na článku líbilo, nebo naopak nelíbilo. A pokud vás něčím zaujal, budu rád za lajk
Anketa
Zdroje:
