Článek
Když jsem dělal nočního recepčního, seděl jsem na recepci úplně sám. A jediný, kdo vítal hosty v té nejhorší podobě, jsem byl já. Přes den byli všichni v pohodě, čistě oblečení, usměvaví, s jasným jménem a rezervací. Ale když se v noci vraceli z klubů, začínala úplně jiná směna — ta, na kterou vás nikdo nepřipraví.
Přicházeli rozhádaní, opilí tak, že sotva stáli, někteří ubrečení, jiní agresivní. Často bez telefonu, bez dokladů, bez klíčů. A já měl za úkol zjistit, kdo to vlastně je a kam patří. Ptám se na jméno a slyším jen mumlání. Ptám se na číslo pokoje a člověk se na mě dívá, jako kdyby poprvé slyšel, že nějaký pokoj vůbec existuje. Někdy jsem měl pocit, že bych spíš měl hádat, protože oni sami o sobě věděli tak málo, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby si nevzpomněli, proč do města vůbec přijeli.
A v těchhle chvílích jsem se často přistihl, že mě víc než ta práce zajímá samotná proměna. Jak se někdo může během pár hodin změnit do té míry, že nepoznává ani sebe, ani svůj podpis? A co to vlastně říká o člověku, když stačí pár skleniček, aby se rozsypal celý obraz, který přes den tak pečlivě drží pohromadě?
Čím víc jsem přemýšlel o lidech, kteří se po alkoholu mění, tím víc mi docházelo, že opilost není žádný „jiný stav vědomí“. Je to pořád člověk, jen bez filtru, který běžně drží jeho chování na uzdě. Harvard uvádí, že alkohol tlumí prefrontální kortex – část mozku, která zodpovídá za kontrolu impulzů. To znamená jediné: osobnost zůstává, jen se jí přestane chtít brzdit.
A právě tady začíná problém, který většina lidí nechce slyšet. Když se někdo opije a je agresivní, není to náhoda. Když je někdo po pár skleničkách přehnaně přátelský nebo naopak útočný, neobjevilo se to odnikud. To, co vyleze na povrch, tam už bylo. Jen to přes den držely v šachu pracovní povinnosti, slušnost nebo strach z hodnocení okolí. Alkohol není kouzlo. Alkohol je jen zkratka k tomu, co se člověk snaží uhlídat.
Alkohol sám o sobě nikoho nezmění. Kdyby byl člověk opravdu v jádru klidný, rozumný, vyrovnaný, nepřeskládá ho pět skleniček vína do úplně jiné osobnosti. Ano, může být uvolněnější, víc vtipkovat, mít tendenci víc mluvit. Ale pokud se z něj stává někdo, koho byste nepoznali ani na vlastní oslavě narozenin, pak problém nezačíná v alkoholu. Začíná v tom, co se v člověku skrývá, když zrovna nehlídá sám sebe.
A to je chvíle, kdy přestávám brát věty jako „já za to nemůžu“ nebo „to jsem nebyl já“ jako něco, co lze brát vážně. Protože pokud i mírná hladinka dokáže rozpojit člověka od jeho běžného chování, pak se nedíváme na „nahodilý stav“. Díváme se na charakter bez obalu. Na verzi člověka, kterou přes den udržuje pod zámkem a v noci se modlí, aby si ji nikdo nepamatoval. A právě proto říkám: alkohol není polehčující okolnost. Je to jen moment, kdy člověk nechá na chvíli mluvit to, co celý den umlčuje.
To, co mě na celém tématu alkoholu nejvíc štve, nejsou kocoviny ani trapné historky. Je to ten okamžik, kdy se z jedné osobní volby stane problém pro všechny ostatní. Člověk se napije, vypne kontrolu — a najednou jeho okolí musí fungovat za něj. Ať už jde o partnera, kamarády, rodinu, náhodné lidi v baru nebo zaměstnance, kteří pak hasí následky. Alkohol mění jednoduchý večer v řetězovou reakci, kterou sám opilý vůbec neřídí.
A přesto se pořád opakuje stejný refrén: „On to tak nemyslel, byl opilý.“
Jenomže lidé, kteří kvůli tomu skončí v nemocnici nebo na pitevním stole, taky nic z toho neplánovali. Rozdíl je v tom, že oni už to neřeknou. Zatímco viník se další den probere, dá si studenou sprchu a věří, že omluva vyřeší všechno, co včera způsobil.
Po letech sledování těchto situací jsem došel k jedné věci: alkohol nedělá z lidí monstra. Alkohol z nich dělá přítěž. A čím víc člověk pije, tím víc zatěžuje všechny okolo — hlídají ho, odvádějí domů, uklidňují konflikty, hledají peněženku, řeší škody, brání mu sednout do auta, nebo rovnou volají pomoc. V tu chvíli nejde o „uvolněnou zábavu“. Jde o dospělého člověka, který se proměnil v nefunkční bytost, o kterou se někdo musí postarat.
A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi vadí, že to bereme jako normu.
Dospělost přece není o tom, že někdo jiný musí řešit tvoje rozhodnutí, protože ty jsi se rozhodl být nepoužitelný. A už vůbec to není o omluvách typu „nepamatuju si to“. Nikoho nezajímá, co si pamatuješ. Zajímá nás, co jsi způsobil. To, co člověk udělá opilý, není nehoda. Je to rozpočítaný účet, který zaplatí ti, co zůstali při smyslech.
To, co mi na tomhle tématu vadí nejvíc, je ochota lidí schovat se za větu „byl jsem opilý“. Jako kdyby to automaticky vysvětlovalo urážky, rvačky, nevěru nebo riskantní chování.
Absurdní je i to, že v některých právních systémech může intoxikace skutečně snížit trest. Přitom jde o vědomě vyvolaný stav. Nikdo nespolkne deset panáků omylem. A přesto se tváříme, že vina je menší jen proto, že dotyčný měl v krvi alkohol.
Můj pohled je jednoduchý:
opilost není omluva, ale riziko, které si člověk dobrovolně zvolí.
A dokud bude společnost přijímat alkohol jako měkké přistání pro nevhodné chování, bude se točit stále stejný scénář — lidé budou dělat věci, za které by střízliví nesli plnou odpovědnost, a druhý den se schovají za dvě slova: „nepamatuju si“.
To, co lidé nejčastěji přehlížejí, je prostý fakt: když se někdo opije do stavu nepoužitelnosti, neodnesou to jen jeho játra. Odnese to celé okolí. Kamarádi, partneři, kolegové, obsluha v podniku, náhodní kolemjdoucí — všichni začnou plnit úkoly, které by měl zvládnout dospělý člověk sám. Někdo mu drží hlavu nad záchodem, jiný mu hledá peněženku, další hlídá, aby si nesedl za volant. A někdy to zacházi ještě dál: volání sanitky, uklidňování konfliktů, placení škod.
Realita je přitom neúprosná. Podle evropských dat stojí alkohol ročně státní rozpočty desítky miliard eur jen na následcích — nehody, násilí, léčba, zásahy IZS. A v každé té částce je schovaný příběh někoho, kdo se proměnil ve „starost ostatních“, místo aby nesl odpovědnost sám za sebe.
A to je ten paradox: lidé pijí proto, aby si odpočinuli od světa, ale ve výsledku přidělají práci právě těm, kteří jim chtějí pomoct. Ať už jde o přenesení domů nebo vyřešení situace, kterou opilý člověk vůbec nevidí. V tu chvíli nezáleží na tom, jestli vypil dva litry vína nebo jen „to trochu přehnal“. Problém je v samotném očekávání, že někdo jiný vezme jeho zodpovědnost na sebe.
A právě tady končí každá výmluva.
Opilost možná změní chování, ale nemění fakt, že dospělý člověk by neměl spoléhat na to, že za něj někdo bude hasit důsledky jeho vlastní volby.
Často slyším, že vina přichází až ve chvíli, kdy se něco stane. Jenže rozhodnutí, které k tomu vede, padlo mnohem dřív. Psychologové tomu říkají anticipační volba — okamžik, kdy se člověk vědomě rozhodne vstoupit do stavu s horší kontrolou. A právě tam začíná odpovědnost, ne až u následků.
Výzkumy ukazují, že i malé množství alkoholu zhorší úsudek o desítky procent, přesto většina lidí věří, že „to má pod kontrolou“. Jenže kontrola není pocit, ale realita. A realita je jednoduchá: čím víc piješ, tím méně ovládáš, co přijde.
Proto mě vždycky irituje věta „to jsem já jen když piju“. Neříká nic o alkoholu, ale o tom, jak málo chce člověk nést následky svých voleb. Pokud víš, že se po určité hranici měníš, je to tvůj úkol hlídat, ne úkol ostatních. Odpovědnost není něco, co padá z nebe — je to součást každého rozhodnutí, které uděláš ještě střízlivý.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc vidím jednu věc: alkohol v člověku nevytváří nic nového. Jen odstraní kontrolu, která přes den drží chování v určité hranici. A právě proto stojí za to sledovat, co se v člověku objeví, když se tato kontrola uvolní.
Někdo je otevřenější, protože to v sobě nosí, ale neumí to říct. Jiný začne být protivný, protože to v něm sedí už dlouho. A někdo se snaží být výraznější, protože se jindy cítí přehlížený. Nic z toho není náhoda ani „stav mimo sebe“. Je to jen krátké okno do toho, co běžně držíme pod pokličkou.
Proto si myslím, že alkohol není zrcadlo pravdy, ale zvýrazňovač toho, co člověk sám před sebou potlačuje. A přesně v tom je šance něco pochopit — ne o pití, ale o sobě.
Anketa
Zdroje:
