Článek
„Už mě nepřitahuješ.“
Možná je to nejupřímnější věta, kterou lze partnerovi říct. A zároveň jedna z těch, které se lidé bojí nejvíc. Místo ní proto často přichází výmluvy, odmítání sexu nebo tiché vzdalování. Pravda zůstává nevyřčená, ale vztah se mění dál.
Společnost opakuje, že láska překoná všechno. Jenže sexuální přitažlivost se sliby neřídí. Někdy prostě zmizí. A právě tehdy začíná otázka, která pravidelně rozpoutává internetové války.
Má člověk právo partnerovi říct, že by měl změnit svůj vzhled? Nebo je větší podraz mlčet a roky předstírat touhu, která už neexistuje?
Kde končí láska a začíná povinnost líbit se?
Stačí položit jedinou otázku: „Můžu partnerovi říct, že už mě fyzicky nepřitahuje?“ A společnost se okamžitě rozdělí na dva nesmiřitelné tábory. Nejde přitom jen o vzhled. Ve skutečnosti se lidé přou o mnohem nepříjemnější otázku. Co si partneři ve vztahu navzájem dluží a kde končí právo jednoho člověka začít rozhodovat o životě toho druhého?
První tábor tvrdí, že každý si může se svým tělem dělat, co chce. Pokud partner skutečně miluje, měl by to přijmout. Jakýkoliv požadavek na změnu podle nich znamená snahu ovládat cizí tělo.
Druhý tábor ale pokládá mnohem nepříjemnější otázku. Dobře, tělo patří každému z nás. Patří mu ale i sexuální přitažlivost toho druhého? Tu přece nejde zapnout na povel. Stejně jako nikdo nemůže partnerovi přikázat, jak má vypadat, nemůže mu přikázat ani to, aby ho dál vzrušoval.
Spory se přitom netočí jen kolem kilogramů. Lidé řeší zanedbanou hygienu, vousy, pleš, tetování, piercing, plastické operace nebo úplnou změnu životního stylu. Jiní naopak tvrdí, že partner zhubnul, začal trávit hodiny v posilovně a změnil se natolik, že vedle sebe mají úplně jiného člověka. Ukazuje se, že každý má hranici přitažlivosti nastavenou úplně jinak.
Ještě ostřejší jsou hádky o tom, kde končí přirozená změna a začíná rezignace. Většina lidí chápe stárnutí, nemoc nebo těhotenství. Mnohem méně pochopení ale mají pro situaci, kdy jeden z partnerů jednoduše přestane mít potřebu o sebe pečovat. Právě tehdy padají slova jako lenost, pohodlnost nebo ztráta respektu ke vztahu.
Možná ale nejde o samotné tělo. Mnoho lidí přiznává, že jim nevadí pár kilogramů navíc, ale to, co v nich změna partnera vyvolává. Břicho pro ně znamená rezignaci. Vytahané oblečení nezájem. A odmítání jakékoliv změny chápu jako tichý vzkaz: „Už nemám potřebu se ti líbit.“
Do celé debaty navíc vstupuje výrazný dvojí metr. Když žena požádá muže, aby si oholil vousy nebo se lépe oblékal, málokdo se pozastaví. Když muž řekne ženě, že by si přál, aby zhubla, často je okamžitě označen za povrchního. Stejná věta, úplně jiný rozsudek.
A právě tady se rodí největší dilema. Nikde není napsáno, že má člověk povinnost zůstat pro partnera přitažlivý. Přesto to většina párů tiše očekává. Nechtějí, aby druhý vypadal stejně jako ve dvaceti. Chtějí ale cítit, že se o vztah i o sebe pořád snaží. Když ten pocit zmizí, často nezačne mizet jen přitažlivost, ale postupně i celý vztah.
Ne každou pravdu vztah přežije
Nikdo nemůže partnerovi nařídit, jak má vypadat. Stejně tak ale nikdo nemůže nařídit druhému, aby ho dál přitahoval. Jedno je otázka svobody. Druhé otázka pocitů.
Právě proto mnoho vztahů nekončí jednou velkou hádkou. Končí tiše. Ubývá sexu, doteků i blízkosti, až z partnerů zůstanou spíš spolubydlící než milenci. Ne proto, že by se přestali mít rádi, ale protože nikdo neměl odvahu říct nahlas, co se mezi nimi změnilo.
Možná tedy nejde o to, jestli smíme chtít, aby se partner změnil. Důležitější je, jestli dokážeme otevřeně mluvit o ztrátě přitažlivosti dřív, než začne ničit celý vztah.
Co si o tom myslíte vy? Má člověk ve vztahu povinnost snažit se zůstat pro partnera přitažlivý? A je větší krutost nepříjemnou pravdu vyslovit, nebo ji roky skrývat?
Anketa
Zdroje:
