Článek
Dokud jsou rodiče zdraví, společnost o rodině mluví skoro posvátně. „Rodina je všechno.“ „Na rodinu se člověk může vždy spolehnout.“ Jenže tahle krásná slova často vydrží jen do chvíle, než máma nebo táta přestanou být samostatní a začnou potřebovat každodenní péči.
V mnoha rodinách se nejdřív bojuje. Několik měsíců, někdy i let. Jenže síly docházejí, nervy povolují a vlastní život se začne rozpadat. Pak přijde věta, která dnes zazní až překvapivě snadno.
„Musíme je dát do domova důchodců.“
Když rodiče zestárnou, začne zkouška celé rodiny.
Dnešní společnost umí ocenit skoro všechno. Kariéru, volný čas, cestování, koníčky i osobní svobodu. Jenže ve chvíli, kdy se do stejné rovnice dostane stárnoucí rodič, začíná nepříjemné počítání. Kolik času to zabere? Kolik let to potrvá? Co všechno bude potřeba obětovat?
Není divu, že se stále častěji hledá jiné řešení. Domovy důchodců dnes stojí běžně desítky tisíc korun měsíčně, přesto jsou pořadníky plné. To samo o sobě nemusí znamenat, že lidé své rodiče nemají rádi. Ukazuje to ale, jak výrazně se změnilo přemýšlení o tom, kdo má nést hlavní odpovědnost za stáří.
Ještě před několika generacemi bylo běžnější, že se o staré rodiče starala rodina, i když to znamenalo velké osobní omezení. Dnes se mnohem častěji očekává, že tuto roli převezme profesionální zařízení. Je to přirozený vývoj moderní společnosti, nebo jsme si jen zvykli, že i ty nejtěžší rodinné povinnosti může převzít někdo jiný?
Právě tahle otázka rozděluje lidi možná víc než samotné domovy důchodců. Nevede spor o budovy ani personál. Vede se spor o to, kde končí soukromý život a kde ještě začíná odpovědnost vůči vlastním rodičům.
Jednou budou rozhodovat naše děti
Společenské normy nevznikají samy od sebe. Vznikají tím, co lidé opakovaně považují za správné. A pokud se z domova důchodců stává stále běžnější součást stáří, je dost možné, že stejnou cestu bude jednou považovat za samozřejmou i další generace.
Možná je to nevyhnutelný vývoj moderní společnosti. Možná jen platíme daň za delší život, menší rodiny a pracovní tempo, které péči doma téměř neumožňuje. Nebo jsme jen nenápadně snížili laťku toho, co ještě považujeme za rodinnou odpovědnost.
Jedno je ale jisté. Každá generace jednou zestárne. A způsob, jakým se dnes společnost dívá na své nejstarší členy, může být jednou stejným metrem použit i na nás.
Anketa
Zdroje:
