Článek
Každý den jezdím do práce sockou. Tedy tramvají. Nebo šalinou, jak se tomu říká v Brně. A i když to slovo používám úplně automaticky, nikdy jsem se vlastně nezamyslel, proč se veřejné dopravě říká zrovna takhle. Socka. Zní to trochu pohrdavě, trochu vtipně, trochu drsně. A přitom tím slovem označujeme místo, kde trávíme hodně času, často víc, než bychom chtěli.
Za ty roky jsem v MHD strávil stovky hodin. Stál jsem namačkaný mezi cizími lidmi, poslouchal cizí hovory, viděl cizí hádky, cizí slzy i cizí trapasy. A postupně mi došlo, že tramvaj není jen dopravní prostředek. Je to taková pojízdná vitrína lidských příběhů. Někdy směšných, někdy nechutných, někdy smutných, někdy tak absurdních, že byste nevěřili, že se to stalo doopravdy.
A právě proto mě začalo zajímat, jestli slovo „socka“ patří k dopravě, nebo spíš k tomu, co v ní každý den vidíme. Jestli označuje tramvaj, nebo lidi. Jestli je to jen vtipná nálepka, nebo nepříjemně přesné zrcadlo. A jestli by to slovo vůbec přežilo, kdyby v těch vozech nebyly všechny ty situace, o kterých se doma u večeře raději nemluví.
Tenhle článek není o tom někoho soudit. Je o tom se dívat. O tom, co jsem v MHD zažil, čeho jsem byl svědkem a co jsem si u toho myslel. Budou to příběhy, které jsou někdy nechutné, někdy šokující, někdy vtipné a někdy až nepříjemně pravdivé. A na konci si možná každý z nás odpoví jinak, jestli si veřejná doprava to slovo opravdu zaslouží.
Pokud v tom poznáte sami sebe, nebudu se divit. Já se v tom poznal taky.
Slovo socka používá skoro každý, ale skoro nikdo neví, odkud se vzalo. Neexistuje žádný jasný příběh, žádný autor, žádný okamžik, kdy by si někdo řekl: tak a odteď budeme tramvaji říkat socka. Prostě se to někde objevilo a už to s námi zůstalo.
Někdo tvrdí, že to vzniklo od slova „sociální“, protože veřejnou dopravu využívají i lidé, kteří nemají auto. Jiní říkají, že je to jen zkratka, která dobře zní a rychle se vyslovuje. A pak jsou tací, kteří si myslí, že to vzniklo úplně náhodou, jako spousta jiných slov, která dneska bereme jako samozřejmost.
A víš co? Je vlastně úplně jedno, která verze je pravdivá. Důležité je, že to slovo přežilo. Ujalo se. A dnes už neznamená jen dopravní prostředek. Každý si pod ním představí něco jiného. Někdo špínu, někdo levnou jízdu, někdo zážitky, někdo chaos, někdo realitu.
Pro mě to slovo časem přestalo znamenat tramvaj. Začalo znamenat situace. Chvíle. Obrazy. Lidi, kteří by se jinak nikdy nepotkali, ale tady spolu stojí pár centimetrů od sebe a sdílejí jeden prostor, jeden směr a jeden kus dne.
První situace, na kterou si vždycky vzpomenu, je kluk, co v tramvaji usnul tak tvrdě, že se při prudkém brzdění převrátil přes sedadlo a hlavou narazil do paní naproti. Ne nějak dramaticky, spíš tak blbě, trapně. Paní vykřikla, kluk se probral, oba na sebe koukali a bylo vidět, že ani jeden neví, jestli se má omluvit, nebo smát.
Kluk se nakonec omluvil asi třikrát. Paní řekla, že je to v pohodě, ale bylo vidět, že to v pohodě úplně není. A tramvaj jela dál, jako by se nic nestalo. Lidi kolem si rychle našli mobil, okno, reklamu na stropě. Klasika. Veřejná nehoda v MHD trvá přesně deset vteřin. Pak už je to minulost.
Nejvtipnější bylo, že kluk se už celou cestu neopřel. Seděl rovně, jak voják na nástupu, a každých pár vteřin se podíval, jestli tramvaj náhodou zase nebude brzdit. Paní si mezitím sahala na hlavu a tvářila se, že ji vlastně nic nebolí, ale přitom ji to očividně bolelo dost.
Nikdo se nesmál. Ale všichni se smáli v sobě.
A já si tehdy říkal, že přesně tohle je socka. Ne proto, že by to bylo ubohé. Ale proto, že je to lidské. Trapné, neplánované, nehezké, ale opravdové. V autě by se to nestalo. V kanceláři by se to nestalo. Na ulici by se to rozplynulo. Ale v tramvaji to zůstane viset ve vzduchu mezi cizími lidmi, kteří si to budou pamatovat ještě dlouho.
Jednou jsem jel tramvají a naproti mně seděla holka, která brečela. Ne tak, aby to slyšeli všichni. Spíš se snažila, aby to nebylo vidět. Utírala si oči rukávem a koukala do země. Telefon držela v ruce, ale ani se na něj nedívala.
Vedle ní seděl kluk. Celou dobu koukal před sebe. Ani jednou se na ni nepodíval. Nevím, kdo to byl. Přítel, bývalý, kamarád. Ale bylo jasné, že spolu něco řešili ještě předtím, než nastoupili. A že to nedopadlo dobře.
V tramvaji bylo ticho. Ne to normální. To nepříjemné. Takové to, kdy každý ví, že se něco děje, ale nikdo nechce být ten, kdo se podívá. Lidi kolem dělali, že koukají do mobilu, do okna, na reklamy. Každý to viděl. Nikdo to neřešil.
Holka si jednou otřela nos, jednou si přejela po očích a pak se najednou zvedla. Při vstávání trochu zakopla. Kluk se ani nepohnul. Ona se rychle usmála, jako že je to v pohodě, a vystoupila.
Tramvaj se rozjela dál. Nikdo nic neřekl. Nikdo se neotočil. Všechno jelo dál úplně normálně.
Tohle je taky socka. Ne smrad, ne trapas, ne hádka. Ale chvíle, kdy někdo sedí mezi cizími lidmi a rozpadá se mu život. A nikdo s tím nic neudělá. Ne proto, že by byl zlý. Ale proto, že v MHD si každý řeší hlavně ten svůj.
Stál jsem v tramvaji a u dveří byla paní s taškou na kolečkách. Stála přesně ve dveřích a vůbec jí to nepřišlo divné. Držela se tyče a koukala před sebe, jako by tam byla sama. Na další zastávce chtěli vystoupit lidi. Jeden jí řekl „pardon“, druhý „promiňte“, ale paní se skoro nepohnula. Jen se lehce pootočila, taška pořád blokovala průchod a nikdo se přes ni nemohl normálně dostat ven.
Nakonec jeden kluk prostě prošel. Tašku posunul nohou o kousek stranou, jinak by nevystoupil. Paní se na něj podívala naštvaně a něco si zamumlala, jako by on byl ten problém. Kluk vystoupil a už to neřešil. Jakmile se dveře zavřely, paní si stoupla zase úplně stejně, přesně doprostřed dveří, jako by se nic nestalo. Lidi kolem se na sebe jen krátce podívali, ale nikdo nic neřekl. Každý to viděl, každý to pochopil a každý to raději nechal být.
Celé mi to přišlo zvláštní hlavně tím, jak samozřejmé to pro ni bylo. Ne že by byla zlá. Spíš měla pocit, že prostor patří jí, dokud ji někdo vyloženě neodtlačí. A možná právě proto jsou tyhle situace v MHD tak nepříjemné. Nejsou vyhrocené, nejsou dramatické, ale člověk si z nich odnese pocit, že se zase někdo choval, jako by kolem něj nikdo jiný neexistoval.
Jednou nastoupil revizor a hned bylo v tramvaji cítit napětí. Ne proto, že by lidi neměli lístek, ale proto, že nikdo nikdy neví, jak to celé dopadne. Každý najednou hledá peněženku, mobil, aplikaci, i když má všechno v pořádku.
Přede mnou stála paní, která měla jízdenku koupenou, jen ji měla špatně otevřenou v aplikaci. Ukazovala revizorovi historii plateb, vysvětlovala, že to zaplatila, jen to nejde načíst. Revizor jí klidně řekl, že ho to nezajímá, že nemá platný doklad, a začal vypisovat pokutu. Paní se začala třást. Neřvala, nehádala se. Jen opakovala, že to má zaplacené a že nechápe, proč to neplatí.
Lidi kolem mlčeli. Někdo koukal z okna, někdo na boty, někdo na displej nad dveřmi. Paní nakonec zaplatila. Ne proto, že by uznala vinu, ale proto, že už chtěla mít klid. Vystoupila o zastávku dřív a bylo vidět, že se snaží nerozbrečet. Revizor pokračoval dál, jako by se nic nestalo.
A mně v tu chvíli došlo, že některé momenty v MHD nejsou ani vtipné, ani nechutné, ani bizarní. Jsou jen nepříjemně lidské.
Jednou si ke mně v tramvaji sedl chlap s krabičkou jídla. Ne nějakou malou svačinu. Normální plastovou krabičku z oběda. Otevřel ji, podíval se dovnitř a hned bylo jasné, že to nebude salát. V tu chvíli se tramvaj proměnila v pojízdnou jídelnu s vůní, která se nedala ignorovat.
Chlap začal jíst úplně v klidu. Vidlička, sousta, občas si olízl prsty. Vypadal spokojeně. Lidi kolem postupně zvedali hlavy. Někdo se nenápadně odsunul, někdo se snažil dýchat pusou, někdo se tvářil, že je všechno v pohodě, i když bylo vidět, že není.
Nejlepší bylo, že chlap si vůbec neuvědomoval, co se kolem něj děje. Jedl, koukal do okna a občas se usmál, jako by měl dobrý den. Vedle něj seděla paní, která se snažila tvářit neutrálně, ale pokaždé, když si přivoněla, bylo vidět, že by nejradši vystoupila hned.
Když chlap dojedl, zavřel krabičku, utřel si pusu do kapesníku a spokojeně si oddechl. V tu chvíli si půl tramvaje oddychlo s ním. Vůně pomalu mizela a lidi se zase začali tvářit normálně, jako by se nic nestalo.
Teď si možná říkáte, kolik podobných situací se stalo vám. Kolikrát jste v MHD viděli něco, co vám zůstalo v hlavě ještě dlouho potom. Kolikrát jste se smáli, styděli, kroutili hlavou nebo si jen říkali, že tohle by se jinde nestalo.
Možná si vybavíte něco vtipného. Možná trapného. Možná nepříjemného. Možná něco, o čem jste doma ani nevyprávěli. A možná si uvědomíte, že těch příběhů máte víc, než byste čekali.
A teď je otázka, kterou si musí každý odpovědět sám. Jsou tohle lidé, kteří reprezentují „socku“? Nebo je to jen normální vzorek společnosti, který se prostě potká na jednom místě a v jednom čase.
Protože v tramvaji nesedí jen divní, hluční nebo trapní lidé. Sedí tam i ti slušní, unavení, hodní, nervózní, smutní i veselí. Stejně jako kdekoliv jinde. Jen jsou tam blíž k sobě. A víc vidět.
Tak si zkuste odpovědět sami. Ne podle slov. Ale podle vzpomínek.
Anketa
Zdroje:
