Článek
Nikdy jsem před problémy ve vztahu neutíkal, natož na samotném začátku. Přesto jsem přemýšlel jako největší blázen, jak uteču oknem z domu své nové přítelkyně a budu plánovat jak se dostat 80 kilometrů domů, do své nové postele.
Celý příběh začíná v posteli, v posteli s obrovským ďůlkem. Tak velkým, že velikou matraci rozděloval napůl. Jedna polovina dokonalá a druhá polovina, kam člověk zapadl, už se z toho místa nedostal. Matrace navíc ležela na plastovém roštu, ze kterého při sebemenším pohybu vypadávaly jednotlivé rošty a tím se matrace ještě více propadala. Pro mě doposud běžný standard a normálně bych něco takového vůbec neřešil. Ani by na tom nebylo vůbec nic divného, pokud byste si zrovna nedávno, teprve podruhé v životě, nekoupili vlastní postel s perfektní matrací.
Všechny předchozí roky jsem spal na všech možných matracích po někom nebo na rozkládacích gaučích. Konečně jsem rozhodl, že si do svého malého bytu koupím postel. V pětatřiceti letech. Objednám, dodání za dva měsíce. Vydržel jsem tak dlouho, pár měsíců bude chvíle. Konečně dorazila! Byla to postel se vším všudy. Naposled jsem si takovou postel koupil a rovnou prodal, dva dny před nečekaným stěhováním do ciziny, kde jsem opět spal několik let na gauči. V této nové a zasloužené posteli jsem spal celé čtyři dny. A najednou jsem opět spal v nějakém ďůlku! Sh*t, zlatý rozkládací gauč! Kamkoli se otočím skončím v ďůlku. Kdo tu proboha spal nebo co tu proboha dělal? Měla by to být prý nová matrace. Nová? Jak dlouho je nová? Tady musela ležet minimálně americká lednice několik desítek let!
Druhou polovinu postele, bez ďůlku a o patro výš, obývala má nová (týden) přítelkyně, která bydlela ve velkém rodinném domě sama se svojí fenou a já u ní poprvé přespal, protože jsem bydlel se svojí fenou 80km daleko a samozřejmě jsme popíjeli.
Byla to má vytoužená známost, obzvlášť po mnoha předchozích šílených vztazích a pokusech, takže postel nebyla vůbec důležitá, ještě ne…
Když jsem se po noci, kterou jsme celou prokecali, přesouvali do ložnice, její fena ležela v posteli a přítelkyně se ji snažila z postele vyhnat. Fenka na ni vyštěkla a snažila se ji kousnout, přítelkyně se na ni naštvala a násilím ji dostala do koupelny, která byla hned vedle ložnice. V koupelně fenka začala dělat šílený brajgl a přítelkyně si šla si lehnout do postele, zhasla a dělala že tam není nikdo, včetně mě…
Celá scéna se odehrála ani ne během minuty. Neznal jsem, jak to tam chodí, a jestli je tohle normální noc jsem se snažil teprve zjistit. Jenže nebylo s kým. Přítelkyně byla zachumlaná do peřin, až nebyla skoro vidět a přestala komunikovat! Po těch letech šílených vztahů, tohle hned první noc? Problém v komunikaci?
Řekl jsem si, že ji to asi dost rozhodilo, tak jsem si k ní lehl a snažil se ji aspoň utěšit. Nic. Zachumlaná pod peřinou, ticho. Zeptal jsem jí, jestli čekala, že zasáhnu proti jejímu psovi… Ozvalo se první tiché hmmm. Hmmm? Lepší než nic. Odpověděl jsem na hmm. Nechtěl jsem zasáhnout, když vás obě ještě ani neznám, ale příště to klidně udělám, klidně ji i vychovám. Hmmm. Hmmm? Dva dospělí lidi, kteří spolu začínají vztah, leží v jedné posteli, mají si užívat sex, a místo toho se cítím jako po deseti létem vztahu, který zrovna končí a jsem za to i rád?
Ďůlek! Jak? Kdo? To není ďůlek, to je jáma! Chci svou postel ještě víc. Koukám na okno, které je hned vedle postele a pohlížím si světlo z pouliční lampy, které aspoň trochu osvětluje ložnici, ale jen od pasu níž, takže přítelkyni stále nevidím. Až teď jsem si uvědomil, že už je hluboká noc. Dost dlouho jsme si povídali a pak si to chtěli rozdat a teď tu ležíme jako manželé po třicet letech.
Stále nějak nemohu odtrhnout oči od okna.
Víš o tom, že vůbec nemusíš spát v nějakém ďůlku? Můj trpaslík v hlavě narozdíl od přítelkyně začal komunikovat.
Máš doma super postel. Pokračoval… Pokouším se znova o komunikaci s přítelkyní. Jak jsi na tom? Potřebuješ něco? Už chybělo jen, mám zavolat maminku? To se také později (po roce) ukázalo, že bylo třeba. Stále zpod peřiny nebylo nic slyšet jen občas probleskly ve tmě její otevřené oči. Bylo to čím dál divnější a světlo lampy bylo zase o něco přitažlivější. Nemusíš tu vůbec být, nemusíš to vůbec řešit, utíkej. Cože, utíkej? Fakt mi to proběhlo hlavou? Jako teď? Zdrhej!
To není normální. Ale co je teď normální? Ležím vedle někoho komu je třicet, který se nedokáže vůbec poprat s naprosto banálním problémem a ještě přestala zcela komunikovat. Nejsem její psychiatr. Což se po čase (po roce) ukázalo jako nutnost.
Utíkej! Pořád je venku teplo, doma čeká nová postel! Trpaslík v hlavě to nevzdává… Pil jsem a mám tu svého psa. Sh*t. Ďůlek se zdá ještě hlubší. Utíkej! Jsem deset minut pěšky od dálnice a patnáct od města. Plánuji už podrobněji… Máš jen trenky, ale vidím svoje triko. Jak se to okno otevírá? Je to staré, rezavé dvojokno? To ne. Dvě okna v jednom! Pokud oknem, tak jedině rychle. Tamhle je klička, ta bude i dole. Teď projelo auto, mohl jsem ho stopnout. Co pes? Sh*t. Jak dostanu psa, který váží metrák, dvojoknem? A co pak? Rychle někoho stopnout? Silnice je hned za oknem! No jo ale, když to vše klapne, tak se sem jako za týden vrátím pro svoje auto?
Potřebuju to auto vůbec ještě?
Chci svou postel, ne zážitek a přijít i o kus majetku. Přesto se celý šílený plán zdál být pořád lepší než tu zůstat. Plán se přesto hroutí. To je šílený i na mě. Stačí jeden magor pod peřinou. Světlo lampy jako by už nebylo tak lákavé. Jsem v situaci v jaké jsem rozhodně nechtěl být, ale taky už za těch let dokážu usnout aniž bych na to do rána myslel. Rozhodnuto. Chci jít spát!
Vejdu do koupelny, dám psovi nějaký povel, z něho má kupodivu radost, vezmu ji na verandu se svým psem, pohraju si s nima, pokecám se sousedem, nebo kdo to byl, a nakonec uložím obě feny, ano feny, společně na gauč, kde si každá najde svou pozici na spaní a okamžitě spí. Nakonec si jdu lehnout do ložnice.
Přítelkyni, které se asi zhroutil svět, řeknu, že zítra bude líp a ať se hezky vyspí. Na to se ozve tiché dobrou noc.
Sh*t. Jdu spát.
Ďůlek!!!!!!
Okno, lampa, světlo…
