Článek
Jako sportovní talent na všechno (od pána boha, nikoli dřinou), jsem samozřejmě šel v druhým stupni základní školy na sportovku. Byl jsem rád, sport jsem miloval a byl jsem i rád, že naši jsou rádi a že mám od nich podporu. Až později jsem pochopil, že to ve skutečnosti nebyla vůbec žádná podpora, ale jen odkládání fracka, aby se vracel později domu. Plavání, atletika, fotbal, basketbal, vystřídal jsem snad všechny sporty a některé dělal i najednou. Sportovka končila ve čtyři, od pěti basket, domu jsem se dostal v sedm. Pro moje rodiče ideální syn. Nebyl jsem doma.
Že jsem něco vyhrál vždy přehlušilo, že mám trojku z češtiny. Ve škole nebo doma, vždy to bylo stejný. Čeština byla důležitější než sport. Vítězství nikoho nezajímala, když si neuměl skladbu vět. Vítězství a úspěchy jsem tedy bral jako jen běžný den ve škole a diplomy jsem už i vyhazoval. Nikoho nezajímaly, proč by měly zajímat mě. Ani jsem nechápal, proč je vůbec tisknou a rozdávají.
Jeden den ve škole byl ovšem úplně jiný.
Přišel jsem do třídy pozdě, zaspal jsem jako mnohokrát, proto jsem jen něco zamumlal a šel si sednout na své místo do lavice jako obvykle. Ale něco bylo jinak. Všichni na mě zírali. „Jdeš za starostou, jdeš za starostou,“ ozývalo se odevšad. Co? Vůbec jsem nechápal, co je to za nový vtip a jakou roli v něm hraju já? Červenal jsem se jako obvykle, všichni čumí na mě, celá třída včetně učitele. Najednou se ozve učitel, že jsem pozvaný na raut ke starostovi, kde budou i ostatní sportovci, aby jim poděkoval, jak reprezentují náš kraj. Čuměl jsem jak blázen. Já? Proč já? Co je to za debilní vtip, doteď to nikoho nezajímalo, včetně rodiny a teď to zajímá starostu? Ha ha. To ještě spím? To je hodně špatný sen.
Dostávám oficiální pozvánku na mé jméno. Nechápu. Z naší školy jsem jediný? První, co mi proběhlo hlavou, sám tam nejdu ani omylem. Jsem puberťák, co tam budu dělat. Říkám to doma, nikoho to moc nezajímá. No vidíš, to je hezký. Jejich automatická a univerzální odpověď na všechno. Jdu tam sám, uvidím, jak to půjde.
Party se koná v našem nejhezčím zámečku. U vstupu předávám pozvánku a po úklonu hostesek se cítím nějak netradičně, výjimečně. Všude jídlo, pití a hlavně strašně moc dospělých lidí. Nikoho neznám. Snažím se zapadnout. Všude jsou skupinky popíjejících a dobře se bavících lidí. Zkusím nějaké jídlo, ale nakonec si to rozmyslím. Vše je tak hezky naaranžované a nikdo okolo nejí. Dostávám od někoho do ruky sklenku. Šampaňské? Je mi 14. Pěkný. Asi to tu nebude špatný, vydržím ještě chvíli. Chci se napít a hrdlo je tak úzké, že přes svůj velký nos se nemůžu vůbec napít. Musí to vypadat strašně vtipně, ale mě to moc nepomáhá zapadnout. Nebudu nic pít, jíst, prostě se tady budu procházet a uvidím co dál. Hlavně klid. O chvíli později se svolávají všichni hosté do velkého sálu, kde má mít proslov starosta. Program jsem neměl, takže jsem vůbec nevěděl, co se děje. Stoupnul jsem si samozřejmě někam až na konec davu a poslouchal jsem jak starosta jmenuje konkrétní sportovce. Jmenuje i jejich úspěchy a děkuje jim za to. Než jsem si stačil uvědomit, co se děje, najednou slyším své jméno, bez zaváhání, bez chyby, jako by mě znal roky. Říct moje příjmení najednou, to už chce nějaký trénink. Srdce mi bušilo jak o závod. Klid, nikdo tě tu nezná. Neví, že jsi to zrovna ty. Poslouchám dál. Za úspěchy ve sprintu, ve skoku do dálky a začal jmenovat i konkrétní závody. Vše bylo zakončeno potleskem celého sálu. Byl jsem strašně dojatej. On zná moje závody, má z nich radost a teď mi jako všichni tleskají, mám taky tleskat?
První člověk který mě vůbec za něco ocenil. Vůbec mě nezná, ani neví, jak vypadám, a nikdo kolem mě netuší, že se mluví právě o mě a všichni mi do toho tleskají. Nepamatuji si za svůj život takový moment. Jako bych byl duch a byl se podívat na oslavu sportovců, kde zrovna o mě hezky mluví. Prožíval jsem svých patnáct minut slávy, aniž by kdokoli věděl, kdo je jsem, a aniž bych se mohl s kýmkoli podělit o radost z úspěchu.
Ani omylem jsem si neuvědomoval při výběru střední školy, že zahazuji nejspíš jediný talent, co jsem kdy měl. V té době to nebyl pro nikoho talent, ani pro mě, ale jen abych nezlobil a měl co dělat. Ale mých patnáct minut (velice soukromé) slávy jsem si už prožil a to mě těší dodnes, i když o tom nikdo neví.
PS: Podporujte talent svých dětí, je to možná to jediné, čeho se v životě mohou skutečně držet.
