Článek
Dětství: když jsem něco chtěl nebo potřeboval
Kdykoli jsem v dětství něco chtěl nebo potřeboval, reakce rodiny byly vždy totožné:
Na co to potřebuješ?
To ti nestačí, co máš?
To vážně potřebuješ?
Vždyť už něco takového máš!
To nepotřebuješ!
Když chtěla něco sestra (Golden Child)
Sestra: Potřebuju kolo!
Rodina: Musíme jí koupit kolo!
Bez otázek. Bez pochybností. Bez zpochybňování.
Později: když jsem si mohl věci koupit sám
V dospívání jsem si začal vydělávat na brigádách. Nic jsem nežádal, jen jsem se rodině svěřil.
Rodina:
Na co to potřebuješ?
To ti nestačí, co máš?
To vážně potřebuješ?
Vždyť už něco takového máš!
Až ti dojdou peníze, nechoď za náma.
My ti žádné peníze dávat nebudeme!
Musíš se naučit šetřit!
Když mi rodina dala peníze, aniž bych o ně žádal.
Rodina: Tady máš peníze.
Já: Za co? Na co?
Rodina: Ty nepotřebuješ peníze?
Já: Potřebuji, ale nevím, proč je dostávám zrovna teď.
Rodina: Sestra potřebovala foťák, tak ti taky něco musíme dát, aby si jí nezáviděl.
Já: Já jí nebudu závidět.
Rodina: Ty nepotřebuješ peníze? Máš jich dost, jo?
Já: Tak já si je vezmu.
Rodina: Ale už od nás nikdy žádné peníze nedostaneš, tak je neutrať!
Když jsem se odstěhoval
Po letech jsem vracel rodině hrnec, který jsem si půjčil, abych měl aspoň něco do začátku.
Rodina: Kdy nám konečně vrátíš hrnec?
Já: Tady je.
Rodina: Co chceš k Vánocům?
Já: Nic.
Rodina: Něco ti musíme koupit! To nic nepotřebuješ?
Já: Potřebuji hrnec.
Rodina: To vážně potřebuješ?
Já: Ano.
Rodina: Vždyť ti stačí, co máš! Nepotřebuješ hrnec!
Dospělost: když jsem se chtěl jen podělit o radost
Já: Koupil jsem si auto.
Rodina: Jsi normální? Kdo to bude platit? My ne!
Já: Nic po vás nechci. Je to moje auto, moje výdaje.
Rodina: Až ti dojdou peníze, nechoď za náma!
Já: Potřebuji jednu zdravotní pomůcku.
Rodina: A nemáš na to prachy!
Já: Mám. Jen odpovídám na otázku, jak se mám.
Rodina: My ti žádné peníze dávat nebudeme!
Já: Pořídil jsem si psa.
Rodina: Jsi normální? Kdo ho bude živit?
Já: Já? Je to můj pes, moje odpovědnost.
Rodina: My ti žádné peníze dávat nebudeme!
Ve čtyřiceti: hlas, který zůstal
Když jsem se ve čtyřiceti snažil přijít na to, co chci a co potřebuji, zněl mi v hlavě pořád stejný hlas:
Vážně to potřebuju?
Nestačí mi to, co mám?
Vždyť už něco takového mám!
Musím šetřit na něco, co skutečně potřebuju.
A co vlastně skutečně potřebuju?
A tehdy mi došlo, že to nevím.
Nevím to proto, že by na tom bylo něco špatně se mnou.
Nevím to proto, že mě to nikdo nikdy neučil.
Místo toho mě učili být správným obětním beránkem,
nikdy nic nepotřebovat, nic nechtít a být k dispozici pro potřeby ostatních.
Dnes už je to několik let, co se učím rozlišovat, co chci a co potřebuji.
A přesto ve mně stále občas rezonuje hlas rodičů, který mi vyčítá, že jsem něco chtěl, protože to přeci „ve skutečnosti nepotřebuji“.
