Článek
Několik mých přátel studovalo duševní nemoce kvůli svým problémům s rodiči a já jim to dokonce vymlouval.
Jak slepý a hloupý jsem byl.
Někdo mi neustále ukazoval klíče k pochopení sebe a k zodpovězení všech mých otázek a já to vždy odmítl, s tím, že je to k ničemu.
Vyloženě jsem odmítal zabývat se tím, co mají moji rodiče za problém. Chtěl jsem být šťastný, daleko od nich bez sebemenších pochyb co jsem s nimi prožil a to bylo vše co jsem potřeboval vědět ke své nové cestě za svým štěstím.
Kdo má tolik času řešit diagnózy rodičů, obzvlášť, když jich je tolik? Hledal jsem odpovědi celý svůj život a nikdy jsem k ničemu pořádně nedošel. Pořád se točím v nějakém kruhu, kterému říkám osud a svůj osud nezměním.
Chtěl jsem jít zcela opačnou cestou, zapomenout konečně a svobodně žít, i když nic nedávalo smysl.
Chtěl jsem začít nový život, někde, kdekoliv, hlavně daleko od toxické rodiny. A to hlavně bez výčitek, na které mě vždy dostali zpět, odkudkoli, a které by mě jednou dovedli k sebezničení, kdekoliv.
Problém ale nastal, když jsem si chtěl plánovat svůj šťastný život. Co to vlastně znamená?
Vždyť znám jen boj o přežití… proč ho vlastně znám a proč neznám nic jiného? Nevím.
Chtěl jsem si budovat své štěstí a v hlavě jsem měl jen potřeby a štěstí někoho jiného. Zejména otce, rodiny a partnerek. A že to toho bylo, to nemělo konce, ale ani náznak toho svého. Kde to všechno je? Je tam vůbec něco?
V té době mi do života vstoupil člověk, který se už delší dobu zbýval narcismem, který mě vůbec nezajímal, protože jsem o něm nic nevěděl. Jdu přeci cestou za svým štěstím, které je jen na mě. Co s tím co mají dělat rodiče?
Ale co mě zajímalo bylo, že ten člověk uměl poradit jak si vybudovat své štěstí.
A tak jsem ho poprosil, aby mi s tím pomohl. Souhlasil, protože měl v plánu se tomu věnovat profesionálně.
Zkusili jsme to a všechno to byly velice dobré a užitečné rady, ale vnitřně jsem cítil, že mi to není vůbec přirozené, že to dělám spíš proto, abych tím někomu udělal radost.
Nikdy nezapomenu na tyto slova, která vedla k mému probuzení.
„Chováš jako oběť a máš trauma jako z nějaké války“.
Já jsem oběť? Já mám trauma? W*f? Čeho jsem oběť? Neustále se snažím pochopit naprosto šílenou rodinu, která mi z nějakého záhadného důvodu dala mou roli, která mě dohnala až k myšlenkám na sebezničení a když tu roli nechci, tak nebudu mít žádnou rodinu, takže neustále žiju na hraně šílenství, ale jinak jsme normální typická tradiční rodina, kterou nám spousta lidí závidí.
Ale chováš se jako oběť, mluvíš jako oběť. Cítíš se jako oběť?
Skutečně se cítím jako oběť, ale stále nevěřím, že jsem oběť, protože to přeci není možné. W*f!
Čím více jsem spolu mluvili tím více jsme se dostávali k mé rodině a já stále odmítal vědět více.
Už dříve jsem sledoval odkazy od přátel na duševní nemoce, hledal jsem odpovědi i pro sebe, jestli taky nejsem já ten šílený, když mě vychoval někdo tak šílený. Ale nikdy mi to nedalo odpovědi na všechny mé otázky, které by zároveň potvrdily mé vnitřní pocity. Buď jen z malé části nebo vůbec, ale za to jsem byl vždy vyčerpaný z téma duševních nemocí.
Jak můžu být šťastný, když se opět začnu hrabat v něčem co nemá odpovědi?
O to víc jsem byl přesvědčen, že dělám správně, když to vědět nechci. Ztráta času a energie, kterou potřebuji na něco jiného.
Psychických diagnóz je poměrně hodně a když člověk ani neví co hledá nebo v mém případě už to vůbec nehledá, těžko narazí zrovna na to správné.
Nikdy nezapomenu na moment další „náhody“ která vedla k mému probouzení se a skutečné cestě za svým štěstím. Dnes mi to připadá až úsměvné, že to píšu zrovna na seznam média, odkud přišel článek, který mi otevřel oči dokořán.
Jako každé ráno, jsem si procházel zajímavosti na netu a najednou přede mnou přistál článek v Seznamu média, „Děti narcistických rodičů se necítí dostatečně dobré na to, aby je někdo miloval“.
Po přečtení článku, jsem zůstal v šoku. Právě jsem si přečetl svůj život.
Nebylo to proto, že by mě samotný článek dokázal probudit, ale článek u mě přistál přesně v době, kdy mě měl probudit.
Nejdříve jsem si vše musel prožít a dojít až sem, do bodu kdy nemám pochyb o tom co jsem prožil.
Po objevení narcismu ve své rodině, jsem začal nacházet ve svém životě samé paradoxy. Mé myšlení se tím „ze dne na den“ otočilo o 180°.
Jak popsat pocit, když vám celý život nedávalo nic smysl, i když jste měli spousty otázek bez odpovědí a najednou stojíte v kuchyni, položíte si sobě jakoukoliv otázku a okamžitě na ní dostaneme odpověď a to bez jakýchkoliv pochyb?
Osobně mám rád příměr k Matrixu, kdy si vyberete pilulku pro realitu než pro iluzi.
Chtěl jsem si vybrat pilulku nevědomí, abych tak mohl jít cestou svého štěstí a má cesta ke štěstí mě nakonec stejně dovedla k pilulce pro realitu… na kterou jsem ale už byl připraven.
Jakmile jsem jí spolkl, už nebylo cesty zpět.
Místo budování svého štěstí, jsem začal studovat narcismus v rodinách a čím více jsem se o něm dozvídal, tím více jsem věděl o sobě, o oběti narcismu.
Čím více jsem věděl o sobě, tím účinnější a prožitější byly další postupy k mé další cestě… která je ještě hodně vzdálená k původní cestě za svým štěstím, ale zároveň je blíž než kdy dřív.
