Článek
Na ostrově nemusel před ničím utíkat
Dodo neboli dronte mauricijský žil pouze na Mauriciu v Indickém oceánu. Jeho předkové byli létající ptáci příbuzní holubům. Na ostrov se pravděpodobně dostali dávno před příchodem člověka a postupně se přizpůsobili prostředí, v němž téměř chyběli suchozemští predátoři.
Když zvíře nemusí unikat šelmám a potravu nachází na zemi, let představuje energeticky nákladnou schopnost, bez níž se dokáže obejít. Z původně létajícího ptáka se tak během dlouhého vývoje stal statný obyvatel lesa s malými křídly, silnými nohami a hmotností okolo 12 kilogramů.
Jeho nejbližšími příbuznými nebyli pštrosi ani supi, jak se kdysi vědci domnívali, ale holubi. Za nejbližšího žijícího příbuzného bývá označován nápadně zbarvený holub nikobarský. Tento vztah potvrzují anatomické i genetické výzkumy shrnuté londýnským Natural History Museum.
Život bez přirozených nepřátel ovlivnil také jeho chování. Dodo neměl důvod považovat velkého dvounohého tvora za hrozbu. Když se k němu člověk přiblížil, nemusel okamžitě prchat. To, co po tisíce generací představovalo rozumnou reakci na bezpečném ostrově, se během několika desetiletí změnilo ve smrtelnou nevýhodu.
Rok 1598 přinesl začátek rychlého konce
Arabští a portugalští mořeplavci znali Mauricius již dříve, zásadní změna však přišla s nizozemskými námořníky, kteří na ostrově přistáli v roce 1598 a později jej začali osidlovat. V dodech našli velké ptáky, kteří neuměli odletět a nechávali lidi přijít nebezpečně blízko.
Námořníci je chytali a zabíjeli kvůli masu. Zprávy o jeho chuti se přitom rozcházejí. Jedni si na něm pochutnávali, jiní ptáka nazývali nizozemským výrazem Walghvogel, tedy odpudivý či nechutný pták, protože ani dlouhé vaření údajně nezměkčilo tuhé maso. Ptáci přesto končili na palubách jako čerstvá potrava po dlouhé cestě oceánem.
Lov byl viditelnou částí katastrofy, nikoliv však jediným a patrně ani nejničivějším problémem. S loděmi dorazila na Mauricius zvířata, která tam dříve nežila. Psi a kočky mohli napadat dospělé ptáky i mláďata. Krysy, prasata a makakové se dostávali k hnízdům, požírali vejce a soupeřili s původními druhy o potravu.
Právě zavlečení savci podle Natural History Museum zkázu doda završili. Člověk nemusel osobně ulovit poslední pár. Stačilo, že na ostrov přivezl predátory, kteří se rozmnožovali i bez jeho další pomoci.
Jedno vejce na zemi představovalo obrovské riziko
Dodo si pravděpodobně stavěl hnízdo přímo na zemi. Z roku 1651 se dochovalo svědectví francouzského cestovatele Françoise Caucheho, podle něhož samice snášela jedno velké vejce do hnízda vytvořeného z trávy v lese.
Jde pouze o jediný historický popis, a proto nelze všechny jeho podrobnosti pokládat za naprostou jistotu. Pokud však dodo skutečně vyváděl jen jedno mládě, nedokázal ztráty rychle nahrazovat. Prase nebo opice nemusely zabít dospělého ptáka. K propadu populace stačilo pravidelně ničit hnízda.
Izolované ostrovní druhy se často vyvíjejí pomaleji než živočichové vystavení stálému tlaku predátorů. Dodo nemohl během několika generací začít létat, schovávat hnízda na stromech ani produkovat velké množství potomků. Evoluce mu po dlouhou dobu poskytovala přesně takové vlastnosti, jaké na Mauriciu potřeboval. Lidé následně změnili pravidla rychleji, než na ně mohl reagovat.
Dobový popis hnízda i vývoj vědeckých představ o tomto ptákovi shrnuje expozice Harvard Museum of Natural History.
Dronte Mauricijský
Z hlupáka jej udělalo jméno i nepřesné obrazy
Starý český název blboun nejapný ptákovi příliš nelichotí. V minulosti se používalo také vědecké jméno Didus ineptus, které představu neschopného a pošetilého zvířete ještě posilovalo. Platné vědecké označení dnes zní Raphus cucullatus a v češtině se používá také název dronte mauricijský.
Špatná pověst se opírala o ochotu nechat se chytit, neschopnost létat a malby, na nichž dodo připomínal přecpaného, nemotorného ptáka. Jenže řada umělců živého doda nikdy neviděla. Obrazy mezi sebou kopírovali a postupně zvýrazňovali nápadné proporce.
Moderní rekonstrukce ukazují vzpřímenějšího a pohyblivějšího lesního ptáka. Podle kostí měl silné nohy a jeho hmotnost se mohla měnit v závislosti na ročním období, množství potravy, rozmnožování a přepeřování. Klasický obraz trvale obézního opeřence proto nemusí odpovídat skutečnosti.
Ani jeho mozek neposkytuje důkaz hlouposti. Vědci pomocí počítačové tomografie zkoumali vnitřní prostor dochované lebky a porovnávali jej s lebkami holubů. Relativní velikost mozku odpovídala jeho příbuzným, kteří se dokážou učit a řešit poměrně složité úkoly.
Nápadně vyvinuté byly čichové laloky. Dodo se tedy mohl při hledání potravy spoléhat na čich více než řada jiných ptáků. Výzkum publikovaný v odborném časopise shrnuje American Museum of Natural History. Samotná velikost mozku samozřejmě neměří inteligenci dokonale, rozhodně však nepotvrzuje obraz mimořádně tupého zvířete.
Dodo nebyl hloupý, když se nebál člověka. Jen nedokázal rozpoznat nebezpečí, s nímž se jeho druh nikdy předtím nesetkal.
Přesné datum smrti posledního doda neznáme
Za poslední spolehlivé pozorování se obvykle považuje zpráva nizozemského námořníka Volckerta Evertsze z roku 1662. Od příchodu Nizozemců tehdy uplynulo pouhých 64 let. Pozdější zápisy sice zmiňují ptáky označované jako dodo, mohlo však jít o záměnu s jiným nelétavým druhem, chřástalem rezavým.
Rok 1662 proto označuje poslední obecně přijímané setkání, nikoliv prokazatelné úmrtí posledního jedince. Statistický rozbor historických pozorování publikovaný v časopise Nature odhadl, že druh mohl v malém počtu přežívat přibližně do roku 1690. Přesný rok už pravděpodobně nezjistíme.
Zmizení si tehdejší svět okamžitě neuvědomil. Zpráva o posledním exempláři se nedochovala a nikdo nesledoval počet zbývajících jedinců. Někteří pozdější přírodovědci dokonce pochybovali, zda podivný pták vůbec existoval. Nezůstal po něm žádný kompletní vycpaný exemplář a většina muzejních koster je sestavena z kostí několika různých jedinců.
Dodo tak nezanikl při jedné velké lovecké výpravě. Mizel potichu, zatímco se měnil jeho les, ubývala hnízda a po ostrově se šířila dovezená zvířata. Když lidé pochopili, že je pryč, nebylo už koho zachraňovat.
Právě proto se stal symbolem člověkem způsobeného vymírání. Jeho příběh nevypráví o neschopném tvorovi, který si neuměl poradit se životem. Vypráví o úspěšném ostrovním druhu, jemuž lidé během několika desetiletí změnili celý svět.
