Byly středověké tresty přísnější než dnes? Odpověď není tak jednoznačná

Středověké české země neměly jeden trestní zákoník platný pro všechny obyvatele. Vedle zemského práva existovalo právo městské, vrchnostenské, horní a církevní. Jinému soudu podléhal šlechtic, jinému měšťan a jinému poddaný.

Pravidla se navíc během staletí měnila. Raně středověká Břetislavova dekreta se lišila od pozdější Knihy Rožmberské, městských práv nebo právních názorů, které na konci 15. století zachytil Viktorin Kornel ze Všehrd.

Následující přehled proto není dobovým sazebníkem. Ukazuje tresty, které byly za určité provinění doloženy nebo podle tehdejšího práva připadaly v úvahu.

Pachateli hrozil trest smrti, často stětí. Výsledek ovlivňovaly okolnosti činu, důkazy, postavení obou stran i možnost smíru s pozůstalými.

Případ mohl skončit peněžitým odškodněním, uhrazením pohřbu, objednáním mší nebo vykonáním pouti. Bez dohody připadal v úvahu také hrdelní trest.

Spojení násilí, krádeže a usmrcení oběti patřilo k nejtěžším činům. Následovat mohl zostřený trest smrti.

Za méně závažný čin přicházelo vrácení věci, náhrada škody, pokuta, pranýř, mrskání nebo vypovězení. Těžká či opakovaná krádež mohla skončit oběšením.

Loupež byla posuzována přísněji než prosté odcizení věci. Použití zbraně nebo zranění oběti mohlo vést k trestu smrti.

Za odnášení dřeva, úrody či jiných užitků hrozila náhrada škody, pokuta nebo tělesný trest. Závažnější případ se mohl posuzovat jako krádež.

Postih zahrnoval pokutu, zabavení kořisti a náčiní nebo tělesný trest. Rozhodovalo, komu patřilo právo lovu a jakou škodu pachatel způsobil.

Založení požáru, který ohrozil domy nebo lidské životy, mohlo skončit trestem smrti. S tímto činem bylo tradičně spojováno upálení.

Nedbalost se od úmyslného žhářství rozlišovala. Viník většinou zaplatil pokutu a nahradil vzniklou škodu.

Pachateli mohl hrozit trest smrti. Pro oběť však bylo obtížné čin prokázat a výsledek závisel na svědcích, pověsti i společenském postavení.

Jednalo se o hrdelní zločin, za který mohl následovat trest smrti. Více podrobných případů se dochovalo z pozdního středověku a raného novověku.

Používalo se církevní pokání, veřejné zostuzení nebo vyhnanství. Břetislavova dekreta spojovala některá podobná provinění s vypovězením do Uher.

Útok na úřední osobu byl hodnocen přísněji než obyčejná potyčka. V právní tradici se objevuje například trest utětí ruky.

Soudní prostor a zemské desky požívaly zvláštní ochrany. Vytažení zbraně na takovém místě mohlo být potrestáno utětím ruky.

Pachatel mohl ztratit soudní spor, čest i část svých práv. Připadalo v úvahu také vězení nebo mrzačící trest, například useknutí prstů.

Postih závisel na způsobené škodě. Používaly se pokuty, náhrada škody, pranýř, vypovězení i tělesné tresty.

Hrozilo veřejné pokání, pranýř nebo tělesný trest. Některé právní knihy uváděly také poranění či vytržení jazyka, nejtvrdší sazba se však nemusela vždy vykonat.

Za klamání zákazníků, špatnou jakost výrobků nebo porušení tržních pravidel mohla následovat pokuta, zabavení zboží, pranýř či veřejné máčení.

Ve 13. století se od přítomných očekávalo, že na poplach pomohou zločince stíhat. Kdo výzvu ignoroval, vystavoval se pokutě.

Útok proti panovníkovi či zemskému pořádku patřil k nejzávažnějším proviněním. Hrozil trest smrti, ztráta cti a zabavení majetku.

Nešlo nutně o trestný čin. Dlužník však mohl být zadržen, přijít o majetek nebo zůstat ve vězení, dokud uloženou povinnost nesplnil.

Právě rozdíl mezi úmyslným a neúmyslným požárem ukazuje, že středověký soud nemusel automaticky sahat po nejkrutějším řešení. Přehled středověkého trestního práva v českých zemích uvádí u požáru způsobeného bez úmyslu zpravidla pokutu, zatímco žhářství mohlo vést až na hranici.

Dnešnímu čtenáři připadá překvapivé především to, že ani zabití nemuselo vždy skončit rozsudkem smrti. Trestní řízení mělo dlouho soukromý charakter a záleželo na aktivitě poškozeného nebo příbuzných oběti.

Rodiny proto mohly uzavřít smír. Pachatel zaplatil takzvané příhlavní peníze, nahradil náklady na pohřeb, podílel se na zabezpečení pozůstalých a zavázal se k dalšímu zadostiučinění. Součástí dohody mohlo být objednání zádušních mší, darování svící nebo vykonání pouti.

Smír neznamenal, že společnost považovala usmrcení za maličkost. Jeho cílem bylo zabránit další krevní mstě a obnovit pokoj mezi rodinami. Pro pozůstalé navíc mohla být náhrada užitečnější než poprava člověka, po němž by nezůstalo nic.

Dochované takzvané smírčí kříže se s podobnými dohodami někdy spojují. Nelze však tvrdit, že každý starý kamenný kříž označuje vraždu nebo že jeho vztyčení bylo automatickým trestem.

Peněžité sankce se ukládaly za méně závažné majetkové delikty, nedbalost, porušení místních nařízení i neplnění veřejných povinností. Pokutována mohla být dokonce celá ves, u níž končily stopy po zloději, pokud se pachatele nepodařilo vypátrat.

Pokuta měla ve společnosti s malým množstvím hotových peněz značnou váhu. Odsouzený mohl být nucen prodat část úrody, dobytek nebo jiný majetek. K samotné sankci se přidávala náhrada škody a někdy také výdaje spojené se soudem.

Nešlo tedy vždy o mírné napomenutí. Pro chudou rodinu mohla peněžitá sankce znamenat citelnější zásah než krátké zadržení.

Dlouholeté odnětí svobody, jak je známe dnes, nepatřilo k hlavním znakům středověkého trestání. Provoz žaláře byl drahý. Vězně bylo potřeba hlídat a alespoň částečně živit, přičemž město ani vrchnost z jeho pobytu obvykle nic nezískaly.

Šatlava proto sloužila hlavně k zadržení obviněného před soudem, k čekání na výkon trestu nebo k donucení dlužníka, aby splnil uloženou povinnost. Přesto existovaly i skutečné tresty vězení, včetně pobytu v poutech, domácího vězení a v mimořádných případech doživotního žaláře.

Podmínky se výrazně lišily. Vedle běžnější místnosti existovala podzemní nebo hradní vězení, kde panovalo vlhko, tma a zima. Pobyt neměl člověka napravit pomocí vzdělávání či terapie. Jeho smyslem bylo především izolovat, zajistit nebo přinutit.

Při pohledu na uvedené tresty chybí nucená práce. Není to opomenutí. Pro české země 13. až 15. století ji nelze označit za běžnou samostatnou sankci srovnatelnou s dnešními obecně prospěšnými pracemi.

Za předstupeň trestní práce bývají považovány galeje, které se ve středomořské oblasti výrazněji objevují kolem roku 1500. Spojení dlouhodobého uvěznění s povinnou prací se dále rozvíjelo až v raném novověku. Přehled vývoje vězení a vězeňského systému proto spojuje rozmach tohoto trestu s pozdější etapou než klasickým středověkem.

Poddaní samozřejmě vykonávali robotní povinnosti a zajatci mohli být donuceni pracovat. To ale není totéž jako soudem uložený trest nucené práce za konkrétní provinění.

Dalším častým nedorozuměním je zařazování mučení mezi tresty. Tortura neboli právo útrpné byla především prostředkem výslechu a dokazování. Měla přimět obviněného k přiznání nebo získat jména dalších pachatelů. Teprve po skončení řízení následoval rozsudek.

Podobně fungovaly starší boží soudy neboli ordály. Člověk mohl podstoupit zkoušku vodou, žhavým železem nebo soudní souboj. Výsledek měl ukázat, na čí straně stojí Bůh. Nešlo tedy formálně o uložený trest, přesto mohla samotná zkouška způsobit těžké zranění nebo smrt.

Zachovaná Právní kniha města Brna i popravčí knihy ukazují, že dobové soudnictví spojovalo právní pravidla s výslechy, svědectvími, přísahami a místními zvyklostmi. Jednotlivý případ proto nelze posuzovat pouze podle nejtvrdší věty nalezené v právní knize.

Pokud porovnáváme fyzickou bolest a veřejné ponížení, středověk byl nepochybně tvrdší. Useknutí ruky, mrskání, cejchování nebo pranýř měly zanechat viditelnou stopu. Poprava se odehrávala veřejně a měla odradit přihlížející.

Současně však středověká justice nedokázala prosazovat právo tak soustavně jako dnešní stát. Neexistovala moderní policie, evidence obyvatel ani kriminalistika. Pachatel mohl uprchnout, ukrýt se na jiném panství nebo se dohodnout s poškozenými. Záleželo také na jeho majetku, příbuzných a společenském postavení. Stětí bylo pokládáno za čestnější smrt než oběšení a dostávali se k němu spíše výše postavení lidé.

Odpověď na otázku z titulku je proto dvojí. Středověké tresty byly podstatně krutější k lidskému tělu a cti. Dnešní trestní právo je však důslednější, předvídatelnější a dokáže člověka zbavit svobody na mnoho let. Středověk nebyl pouze dobou šibenic. Byl především dobou obrovských rozdílů, kdy o výsledku rozhodovalo nejen provinění, ale také to, kdo je spáchal, proti komu a před jakým soudem stanul.