Článek
Britové měli kalorie, ale chuť šla stranou
Britský voják měl podle předpisů dostávat zhruba 4 000 kalorií denně. Na papíře to nevypadá jako hladovění: chléb, zelenina, džem, čaj, sušenky a konzervované maso. Jenže frontová kuchyně se neřídila jídelním lístkem. Do první linie se jídlo často neslo pod palbou, vychladlo, promoklo nebo vůbec nedorazilo.
Hlavní stálicí byl „bully beef“, tedy konzervované hovězí, a směs masa se zeleninou zvaná Maconochie. Když se dala ohřát, vojáci ji ještě zvládli. Studená konzerva s kousky tuřínu a mrkve ale patřila k věcem, které si člověk nevybírá dobrovolně. Tvrdé armádní sušenky se obvykle máčely v čaji nebo ve vodě; jinak uměly poškodit zuby. Britské Národní armádní muzeum připomíná, že v první linii se většina dávek jedla studená a nouzová „železná dávka“ měla vystačit, když se běžné zásobování přerušilo.
Tohle si lidé často pletou. Konzerva neznamenala, že vojáci jedli pořád stejně bídně. V týlu fungovaly polní kuchyně, kantýny a chodily balíčky z domova. Jenže mezi teplým obědem za linií a večeří v bahně býval rozdíl, který žádný předpis nespravil.
Francouzi dostávali víno, Australané hlavně suchary
Francouzský „poilu“ měl jiný rytmus. Ráno kávu, k jídlu chléb a jako součást přídělu víno, kterému se říkalo pinard. Jeho denní množství se během války zvyšovalo od čtvrt litru až na tři čtvrtě litru. Nešlo o gastronomický rozmar. Víno se tehdy bralo jako zdroj energie, prostředek na posílení morálky a také bezpečnější alternativa k pochybným zdrojům vody. Vedle něj se jedla konzervovaná hovězí směs přezdívaná „singe“, kterou si mnoho vojáků spojovalo hlavně s mizernou polní stravou. Podrobně to popisuje odborná encyklopedie 1914–1918 Online.
U Australanů na Gallipoli byla situace ještě tvrdší. Zásoby putovaly z Egypta a Řecka, bez chlazení a s omezenou možností dostat na poloostrov čerstvé potraviny. Proto se jedlo konzervované hovězí, rýže, džem, kakao, čaj, trochu chleba a hlavně hardtack, neboli velmi tvrdé suchary známé také jako ANZAC wafers. Australský válečný památník uvádí, že čerstvého ovoce, zeleniny, masa a mléčných výrobků dostávali vojáci jen málo. Suchar se proto drobil do vody nebo mléčného prášku, aby se vůbec dal spolknout.
Češi v c. a k. armádě jedli polévku, maso a stále horší chléb
Češi sloužící v rakousko-uherské armádě neměli žádnou zvláštní českou kuchyni. Byli součástí velkého vojenského systému, který na začátku války vozil k rotám maso, tuk, oves, kávu, vodu a záložní dávky. Polní kuchyně připravovaly polévku, maso a zeleninu pro stovky mužů, hotové jídlo se pak rozváželo ve várnicích.
Jenže po roce 1916 začal systém drhnout. Potravin ubývalo, porce i kvalita šly dolů a obyčejný chléb se nastavoval ječnou, kukuřičnou, bramborovou a později i další náhradní moukou. Vojenský historický ústav Praha dokládá, že vojáci si stěžovali na studenou polévku, tvrdé maso a lůj plovoucí na povrchu. V roce 1917 už se u části jednotek neřešilo, jestli je jídlo chutné, ale zda bude vůbec co fasovat.
Největší omyl je hledat jednu děsivou „zákopovou specialitu“, kterou jedli všichni. Válka měla různé fronty, roční období i kvalitu zásobování. Někde se voják dostal k teplému guláši, jinde žvýkal suchar a otevíral další plechovku. V nejhorších obdobích se jedlo, co se podařilo sehnat. Nešlo o kuchyni pro labužníky. Šlo o to vydržet další den.
