Článek
Jedna slavná výprava ve skutečnosti nikdy neexistovala
Pod názvem dětská křížová výprava si obvykle představujeme jediný zástup malých dětí mířících v roce 1212 do Jeruzaléma. Dobové zprávy však ukazují složitější obraz. Ve Francii a v německých zemích vznikla dvě samostatná náboženská hnutí, která neměla společné vedení ani jednotnou trasu.
Nešlo ani o oficiální křížovou výpravu. Účastníci nezískali pověření od papeže, neměli vojenské velení a pravděpodobně ani promyšlený plán, jak se do Palestiny dostat. Spojovala je víra, že Bůh otevře cestu, na které selhaly armády evropských panovníků.
Události se odehrály v době silného náboženského napětí. Jeruzalém byl od roku 1187 znovu v muslimských rukou a křesťané přišli také o relikvii považovanou za Kristův kříž. Současně se v Evropě kázalo ve prospěch tažení proti muslimům na Pyrenejském poloostrově a proti katarům v jižní Francii. Nadšení z křížových výprav tak pronikalo hluboko mezi obyčejné obyvatele.
Francouzský pastýř chtěl předat králi dopis
První hnutí se vytvořilo kolem Štěpána z Cloyes, vesnice ležící nedaleko francouzského Vendôme. Podle kronikářského záznamu z Laonu šlo o mladého pastýře, který tvrdil, že se setkal s Kristem v podobě chudého poutníka. Od něj měl převzít dopis určený francouzskému králi Filipovi II.
Štěpán zamířil se svými přívrženci k opatství Saint-Denis poblíž Paříže. Pozdější kroniky uváděly až třicet tisíc následovníků, taková čísla však nelze považovat za přesný počet. Středověcí autoři jimi často pouze vyjadřovali, že šlo o neobvykle velký dav.
Král si podle relativně časné zprávy nechal poradit od pařížských učenců a nařídil shromážděným, aby se rozešli domů. Tady spolehlivá stopa francouzského hnutí v podstatě končí. Neexistuje pevný dobový doklad, že by Štěpán následně odvedl celý zástup přes Francii až do Marseille.
Právě cestu na jih, nalodění a strašlivý konec přidali do příběhu až pozdější autoři.
Německý zástup skutečně překročil Alpy
Lépe doložená je pouť skupiny vedené Mikulášem z Kolína nad Rýnem. Její účastníci se začali shromažďovat kolem Velikonoc a Letnic roku 1212. Přidávali se mladí pastýři, nádeníci, venkované, ženy i další lidé bez majetku.
Mikulášovi přívrženci věřili, že ve Středomoří nastane zázrak. Moře se před nimi mělo rozestoupit stejně jako před biblickým Mojžíšem a umožnit jim pěšky pokračovat do Svaté země. Muslimy údajně nechtěli porazit zbraněmi, ale obrátit na křesťanskou víru.
Část davu prošla přes Špýr a vydala se přes Alpy do severní Itálie. Cesta v letním horku znamenala hlad, vyčerpání a nemoci. Někteří účastníci zemřeli, další se vzdali a vraceli se domů. Kolik lidí skutečně došlo do Janova, nevíme. Kronikářské údaje mluví o tisících, nikoliv však na základě skutečného sčítání.
Když poutníci dorazili k moři, žádný zázrak se nestal. Část zůstala v Janově, další pokračovali k Pise nebo do Říma a jiní se pokusili vrátit přes Alpy. Jedna z nejbližších zpráv události, dochovaná v Kolínské královské kronice, připouští, že přesný osud mnoha účastníků nebyl znám už tehdejším lidem.
Slovo „děti“ může klamat
Kroniky používaly pro účastníky latinský výraz pueri. Ten lze přeložit jako děti nebo chlapci, nemusí však pokaždé označovat malé dítě v dnešním smyslu. Mohl se vztahovat také k mladým služebníkům, pastýřům, čeledínům a lidem s nízkým společenským postavením.
Dobová zpráva z Kolína navíc popisuje účastníky v rozmezí od šestiletých dětí až po dospělé mladíky. Zmiňuje lidi, kteří opustili pluhy, vozy nebo pasená stáda. V zástupech tedy děti nepochybně byly, netvořily však nutně celé hnutí.
Historik Peter Raedts ve své zásadní studii pramenů upozornil, že nejspolehlivější zprávy nevykreslují armádu složenou výhradně z malých dětí. Pozdější výzkum obraz ještě zpřesnil: pravděpodobně šlo o výrazně mladé a chudé hnutí, do něhož se zapojili také dospělí.
Obchodníci a otroctví vstoupili do příběhu později
Nejděsivější verze se týká francouzských účastníků. Podle ní dorazili do Marseille, kde jim dva obchodníci nabídli bezplatnou přepravu do Palestiny. Vyplulo sedm lodí. Dvě měly ztroskotat u Sardinie a cestující z dalších pěti prý obchodníci prodali do otroctví v severní Africe a Egyptě.
Příběh je působivý, má jasné padouchy, katastrofu na moři i mučedníky, kteří odmítli opustit svou víru. Objevuje se však až u Albericha z Trois-Fontaines, jenž psal s odstupem několika desetiletí. Současné zprávy jeho líčení nepotvrzují. Jak upozorňuje také historický přehled založený na kronikách, marseillská epizoda stojí spíše na doslechu než na nezávislých svědectvích.
To neznamená, že se účastníkům nic nestalo. Německý pochod přes Alpy byl sám o sobě nebezpečný a návrat bez peněz, zásob a podpory musel přinést další oběti. Nelze ale poctivě tvrdit, že desetitisíce dětí skončily na otrokářských trzích. Právě tato dramatická jistota je výsledkem pozdějšího vyprávění.
Z neúspěšné pouti vznikl dokonalý tragický příběh
Kronikáři postupně spojili dva rozdílné proudy do jediné výpravy. Nejasná označení změnili v zástupy nevinných dětí a chybějící konec francouzského hnutí doplnili o lodě, zrádné kupce a otroctví. Každá další generace získala příběh, který se lépe vyprávěl, ale hůře dokazoval.
Historik Gary Dickson proto ve své knize The Children’s Crusade: Medieval History, Modern Mythistory rozlišuje mezi historií a „mythistorií“, tedy minulostí přetvořenou do podoby silného kulturního mýtu. V 19. století legendu dále upevnily romantické obrazy a ilustrace, na nichž kráčejí krajinou bezbranné děti.
Za nánosem pozdější fantazie přesto zůstává skutečné drama. V roce 1212 se tisíce převážně mladých a chudých lidí vzepřely autoritám, opustily práci i rodiny a vydaly se za příslibem zázraku. Jejich hnutí se rozpadlo bez dosažení cíle. Tragédie tedy nebyla v jedné spolehlivě doložené katastrofě, ale v zoufalé cestě lidí, jejichž víra byla mnohem silnější než jejich možnosti.
