Článek
Průměrná mzda vypadá hezky hlavně na papíře
Když se řekne průměrná mzda, zní to skoro uklidňujícím dojmem. Jenže tahle částka má jednu starou vadu. Spousta lidí ji nikdy neuvidí na výplatní pásce. Podle Českého statistického úřadu dosáhla průměrná mzda za celý rok 2025 výše 49 215 korun hrubého. Jenže sám úřad upozorňuje, že zhruba dvě třetiny zaměstnanců berou méně než celostátní průměr.
A teď přijde nepříjemná část. Podle výpočtu Platformy pro minimální důstojnou mzdu, o kterém informovaly České noviny, potřeboval loni pracující člověk s dítětem mimo Prahu a Brno nejméně 48 336 korun hrubého měsíčně. V Praze a Brně už šlo o 56 912 korun.
Takže ano, průměrná mzda je v tabulkách pěkné číslo. Jenže když z ní zaplatíte bydlení, jídlo, dopravu, školu, oblečení, telefon, pojistku a ještě máte něco odložit stranou, najednou se ukáže, že žádný blahobyt se nekoná. Spíš rozumné přežití bez věčného strachu z rozbité pračky.
Největší žrout peněz sedí v nájmu a energiích
U důstojné mzdy nejde o představu, že si člověk každý měsíc koupí nový mobil a odletí k moři. Metodika minimální důstojné mzdy počítá běžné věci: potraviny, bydlení, oblečení, dopravu, zdraví, hygienu, telekomunikace, vzdělávání, volný čas a aspoň malou rezervu. Čili žádný zlatý kohoutek v koupelně. Prostě život, při kterém se nemusí každá koruna obracet třikrát v ruce.
Jenže bydlení si z rozpočtu ukrajuje čím dál víc. ČSÚ k životním podmínkám domácností uvádí, že měsíční výdaje za bydlení činily na jaře 2025 v průměru 8 897 korun na domácnost. U nájemníků to bylo horší, protože za bydlení dávali skoro třetinu svých příjmů.
A tady je celý fór. Kdo má vlastní byt bez hypotéky, žije v úplně jiné ekonomice než rodina v nájmu. Papírově mohou mít podobný příjem, ale jednomu zůstane po zaplacení střechy nad hlavou slušná částka a druhý jede od výplaty k výplatě. Politici pak mluví o růstu mezd, jenže lidé v nájmu slyší hlavně to, že jim zase zdražilo všechno kolem.
Práce už není automatická vstupenka do klidu
Česko si dlouho vyprávělo jednoduchý příběh. Kdo pracuje, ten se má postarat. Kdo se nepostará, asi málo makal. Tahle poučka se dobře říká od stolu, kde nechybí pravidelný příjem, vlastní bydlení a rodiče, kteří kdysi dostali byt za podmínek, o kterých se dnešním třicátníkům ani nesní.
Jenže čísla jsou tvrdší než hospodské moudro. Výpočet důstojné mzdy říká, že na stanovenou částku nedosáhlo 2,5 milionu pracovníků a pracovnic. To nejsou lidé, kteří sedí doma a čekají na dávky. To jsou prodavačky, skladníci, pečovatelé, řidiči, pomocné profese, část administrativy a spousta dalších zaměstnanců, bez kterých by se země druhý den zasekla.
A přesto se od nich čeká, že budou spokojení, protože „nějaká práce přece je“. Jenže práce, po které člověk nezaplatí slušný život, není společenský úspěch. Je to varování. Levná práce se dobře vyjímá v tabulkách firemních nákladů, ale doma u kuchyňského stolu z ní zázrak nevykouzlíte.
Důstojnost není luxus pro rozmazlené
Slovo důstojnost zní některým lidem podezřele. Jako by šlo o nárok na pohodlí bez námahy. Jenže důstojný život znamená něco mnohem obyčejnějšího: zaplatit nájem, normálně se najíst, obléct dítě, dojet do práce, občas zajít k zubaři a mít rezervu na průšvih. Nic víc. Nic menšího.
Podle ČSÚ byla v roce 2025 míra ohrožení příjmovou chudobou 9,6 procenta a týkala se zhruba milionu lidí. To je pořád méně než v řadě evropských zemí, jenže za tímhle číslem se schovává český talent přežívat potichu. Lidé si odpustí dovolenou, odloží opravu auta, nekoupí nové boty, topí méně, než by chtěli. Statistika pak vypadá klidněji než skutečný život.
Největší problém není, že někdo nechce pracovat. Největší problém je, že i poctivá práce už u části lidí nevede k pocitu bezpečí. A to je pro zemi mnohem nebezpečnější než pár ostrých debat o platech.
Protože když se člověk po osmi hodinách práce pořád bojí každé složenky, něco je špatně. Ne s ním. Se systémem, který si zvykl na levnou práci a drahý život.
