Masaryk miloval tajně, Havel více žen. Který československý prezident byl největší proutník?

Když se Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1928 sblížil s Oldrou Sedlmayerovou, blížil se osmdesátce. Moravská spisovatelka byla o čtyřiatřicet let mladší a prezidenta obdivovala dlouho předtím, než mezi nimi vznikl milostný vztah. Jejich intimitu dokládá dochovaná korespondence, kterou zpracoval historik Petr Zídek.

Pro pochopení příběhu je zásadní jedno datum: Charlotta Masaryková zemřela v květnu 1923. Prezidentova pozdní láska tedy začala pět let po její smrti. Označovat tento vztah za nevěru vůči Charlottě by bylo zavádějící. Sedlmayerová ovšem manžela měla, takže ani představa dvou zcela nezadaných lidí neodpovídá skutečnosti.

Utajování navíc vyžadovalo konkrétní opatření. Zveřejněné ukázky ze Zídkovy knihy zachycují, jak prezidentův tajemník Antonín Schenk objednal Sedlmayerové v létě 1928 apartmá v pražském hotelu Esplanade. Právě tam se potom odehrávaly jejich soukromé schůzky. Za oficiálními návštěvami, projevy a fotografiemi státníka tak existoval docela jiný kalendář.

Oldra přitom nebyla pouze ženou čekající na další setkání. Psala, veřejně se angažovala a Masarykovi pomáhala také s úpravami jeho novinových textů. V jeho pozdním citovém životě následně získala významné místo rovněž sochařka Helena Scholzová-Železná. Obě ženy připomínají, jak málo prostoru pro osobní touhy ponechává představa prezidenta, který má být především národním symbolem.

Na Masarykově příběhu je pozoruhodné právě to napětí. Veřejnost si uchovává důstojného zakladatele republiky, zatímco dopisy ukazují muže schopného intenzivní zamilovanosti. Pozdní vztahy však samy o sobě ještě nestačí k tomu, abychom jeho celý život popsali jako soustavné střídání žen.

U Václava Havla se dostáváme k jinému typu milostného života. S Olgou se oženil roku 1964 a manželství trvalo až do její smrti v lednu 1996. Vedle tohoto dlouhého svazku však existovaly další partnerské vztahy. K nejznámějším patřily vztahy s Annou Kohoutovou a psychoterapeutkou Jitkou Vodňanskou.

Pověst muže přitahovaného více ženami tedy nevznikla až v prezidentské funkci. Podstatná část těchto příběhů patří do období disentu, věznění a setkávání na Hrádečku.

Vodňanská v rozhovoru pro iDNES Havlovu povahu vystihla větou: „Václavovi skákala jiskra ke kdekomu.“ Zároveň popsala, jak se jejich vztah rozvinul po jeho návratu z vězení. Její svědectví přináší pohled ženy, která byla součástí jeho soukromí, a nikoliv jen pozorovatelky prezidentských fotografií.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy spojovala začátek jejich vztahu s rokem 1983. Popsala také přibližně sto padesát uchovaných Havlových dopisů. Jejich kontakty podle tohoto vyprávění pokračovaly až do jeho druhé svatby v roce 1997. Nešlo tedy o krátkou epizodu, která by skončila ještě před listopadem 1989.

Sňatek s Dagmar Veškrnovou ovšem patří už do období samostatné České republiky. Pro srovnání mužů, kteří zastávali československý prezidentský úřad, je součástí Havlova životního příběhu, nikoliv událostí československého prezidentství.

Havlovo soukromí svádí k pobavenému vyprávění o okouzlujícím dramatikovi, kterému ženy nedokázaly odolat. Jenže tím se z příběhu ztrácí jeho méně pohodlná část.

Vodňanská s odstupem sama označila svůj vstup do trojúhelníku s Olgou za naivní. Vzpomínala na žárlivost i na to, že podobné uspořádání přinášelo utrpení všem zúčastněným. Současně mluvila o silném vztahu a Havlových častých dopisech. Náklonnost a bolest se v jejím vyprávění nevylučují.

To je pro hodnocení důležitější než domýšlení přesného počtu milenek. Z doložených příběhů vystupuje muž, který dokázal navazovat intenzivní vztahy, ale obtížně se rozhodoval, kterému dát přednost. Přitažlivost mu umožňovala vztahy začínat. Jejich uspořádání už bylo podstatně složitější.

Ani skutečnost, že ženy o sobě věděly, automaticky neznamená bezproblémovou dohodu. A jejich vlastní rozhodnutí ve vztahu zůstávat zase neopravňuje k tomu, abychom je popisovali pouze jako bezmocné oběti. Právě jejich svědectví dává prezidentskému soukromí hloubku, kterou seznam jmen nabídnout nemůže.

Gustáv Husák se do podobných debat dostává méně často. Jeho uzavřený veřejný projev však nevypovídá o celém osobním životě.

Historik Michal Macháček, autor rozsáhlého Husákova životopisu, v rozhovoru pro Denník N popsal, že se Husák po návratu z vězení rozvedl s režisérkou Magdou Lokvencovou. Následovalo několik kratších známostí a potom dlouhodobý vztah s novinářkou a překladatelkou Vierou Millerovou. Tu si vzal v roce 1973.

Viera zahynula při nehodě vrtulníku v roce 1977. Podle Macháčka její smrt Husáka hluboce zasáhla. Historik zároveň uvedl, že později navázal ještě jeden bližší vztah se ženou pracující na Pražském hradě. Ani obraz osamělého vdovce tedy nevystihuje všechny další roky jeho soukromí.

Husákův případ ukazuje, proč je počítání partnerek ošidné. Několik vztahů po rozvodu a další po ovdovění představují jinou situaci než souběžné milostné vazby během manželství. Bez časové osy by se z obou příběhů snadno stala stejná položka v bulvárním žebříčku.

Do prezidentského soukromí ovšem patří také vztahy, jejichž podstatou byla dlouhá společná práce a vzájemná opora.

Edvard a Hana Benešovi se seznámili během studií v Paříži. Jejich soužití prošlo odloučením za první světové války, Haniným vězněním i pozdějšími politickými otřesy. Historik Petr Zídek jejich vztah popisuje jako velkou lásku a zdůrazňuje Haninu celoživotní pomoc manželovi. Takový příběh má méně senzačních zvratů, ale do milostných dějin Hradu patří stejně oprávněně.

Emil Hácha zase své manželce Marii věnoval básně. Její smrt na jaře 1938 jej podle svědectví blízkých těžce zasáhla. Do prezidentské funkce tak vstupoval v roce, kdy zároveň přišel o životní partnerku. Vedle úředníka známého z dramatických politických událostí existoval člověk, jehož soukromí určovala velmi osobní ztráta.

Pokud proutníkem rozumíme muže, který opakovaně navazuje milostné vztahy vedle trvajícího manželství, je z uvedených prezidentů nejpřesvědčivějším kandidátem Václav Havel. Jde o závěr vycházející z doložených souběžných vztahů, nikoliv o ověřený rekord v počtu partnerek.

U Masaryka je nutné odlišit pozdní lásky vdovce, u Husáka jednotlivé etapy po rozvodu a po smrti druhé ženy. Soukromí všech prezidentů navíc nemáme zachycené stejně podrobně. Zachovaný dopis nebo otevřená vzpomínka může o jednom člověku prozradit víc než desítky oficiálních životopisů o jiném.

Proutník zní skoro jako pochvala. Ve vzpomínkách a korespondenci ale vedle přitažlivosti zůstávají také žárlivost, čekání a obtížná rozhodnutí. Když počítáme pouze prezidentovy ženy, snadno přehlédneme, co ty vztahy znamenaly pro ně.

Zdroje: