Článek
Ulice opravdu zapáchaly, lidem to ale nebylo jedno
Středověké město nemělo podzemní kanalizaci v dnešním smyslu. Domácnosti používaly latríny, žumpy a nočníky, řemeslné provozy vytvářely hromady organického odpadu a mezi domy se pohybovala hospodářská zvířata. Po dešti se nečistoty mísily s blátem, v létě zase přicházel zápach, hmyz a krysy.
Představa, že každý obyvatel bez přemýšlení vyléval obsah nočníku z okna kolemjdoucím na hlavu, je ale přehnaná. Odborná studie o odpadech ve středověké střední Evropě potvrzuje nepořádek i silný zápach, současně však popisuje snahy měst situaci regulovat. Odpad se měl odvážet, jímky vyprazdňovat a některá špinavá řemesla byla vytlačována z obytných částí. Výsledky byly různé, protože nařízení bez fungujících služeb ještě čistou ulici neudělá.
Středověcí lidé ale neznali bakterie ani moderní epidemiologii, rozhodně však poznali zápach, zkaženou vodu a souseda, který jim nechal výkaly před dveřmi. Čistota pro ně měla jinou podobu než pro nás. Nebyla jim lhostejná.
Na hostině se jedlo rukama, nikoli jako u koryta
Vidlička patří dnes k tak samozřejmým věcem, že hostina bez ní vypadá jako důkaz naprostého barbarství. Ve velké části západní Evropy se však jako běžný osobní příbor rozšířila až po středověku. Metropolitní muzeum umění uvádí, že vidličky pronikaly z Byzance přes Benátky a ve Francii či Anglii získaly běžnější postavení teprve v 16. a 17. století.
Lidé používali lžíce, vlastní nože, chléb a prsty. To ale neznamená, že se po stole válely kusy masa a každý do nich sahal celou dlaní. Vyšší vrstvy znaly stolovací pravidla, před jídlem se myly ruce a pokrmy se krájely či podávaly podle postavení hostů. Jídlo rukama nebylo považováno za nechutnost. Nechutné bylo chovat se u stolu bezohledně.
Problém by dnešnímu člověku dělal spíš společný provoz. Poháry, mísy a kusy nádobí se mohly sdílet a osobní prostor byl podstatně menší. Představa dokonale sterilního stolu je ovšem moderní luxus, nikoli historická norma.
Morové „prdy“ jsou pochybná historka, strach ze zápachu byl skutečný
Jeden příběh zase tvrdí, že si lidé během moru ukládali vlastní větry do sklenic a při nebezpečí k nim čichali. Je dokonale nechutný, snadno zapamatovatelný a právě proto se šíří. Jenže spolehlivý středověký lékařský návod tohoto typu se dokládá těžko. Historka se navíc obvykle spojuje s velkým londýnským morem roku 1665, tedy už s raným novověkem.
Doložená je jiná věc: lidé věřili, že nákazu přenáší zkažený vzduch neboli miasma. Jak popisuje Wellcome Collection, proti nebezpečným výparům používali kouř, ocet, vonné byliny, koření a pomeranče napíchané hřebíčkem. Špatný pach měl přinášet nemoc, silná „čistá“ vůně ji měla odrazit.
Dnes víme, že vůně mor nezastaví. Tehdejší úvaha ale nebyla úplně nesmyslná na první pohled. Lidé si všímali spojení mezi nemocí, mrtvými těly, odpadem a zápachem. Jen neznali skutečný mechanismus přenosu.
Otvor do lebky nebyl jen mučení
Představa léčitele, který vezme vrták a udělá pacientovi díru do hlavy, zní jako scéna z mučírny. Trepanace však byla skutečným léčebným zákrokem známým už v pravěku a prováděným také ve středověku. Otvor vznikal vrtáním, řezáním nebo postupným seškrabáváním kosti.
Archeologické nálezy ukazují, že ne každý pacient při zákroku zemřel. Odborná práce dostupná přes PubMed popisuje středověké lebky se stopami trepanace; u některých nálezů lze podle hojení kosti poznat, že člověk zákrok přežil.
Důvody mohly být léčebné i rituální. Otvor mohl ulevit po poranění hlavy nebo umožnit odstranění poškozené kosti. Bez anestezie, antibiotik a sterilního sálu však šlo o krajně riskantní výkon.
Středověk byl tvrdší, špinavější a bolestivější než dnešní život. Nebyl ale přehlídkou lidí, kteří dělali nesmysly jen proto, že byli primitivní. Mnohé podivné zvyky představovaly pokus vyřešit skutečný problém prostředky, které tehdy měli. A některé nejšťavnatější historky jsme jim připsali až my.
