Článek
Jeden zápach pro celý středověk neexistoval
Představa věčně špinavého člověka stojí už na samotném počátku na vratkých základech. Středověk trval přibližně tisíc let a zahrnoval velmi rozdílné kraje, podnebí i společenské vrstvy. Obyvatel venkovské chalupy se myl jinak než měšťan s dostupnými lázněmi nebo šlechtic obsluhovaný služebnictvem.
Dnešní návštěvník by přesto změnu nepochybně ucítil. Lidé neměli deodoranty, automatické pračky ani teplou vodu otočením kohoutku. Pracovali fyzicky, pobývali v zakouřených místnostech a stejné svrchní šaty nosili opakovaně. Zejména po práci nebo cestování tak mohl být tělesný pach výraznější, než jsme zvyklí.
Z toho ale neplyne, že všichni bez přestání nesnesitelně zapáchali. Rozdíl mezi absencí moderní koupelny a naprostým odmítáním čistoty je zásadní.
Kvůli umytí nebylo nutné napouštět vanu
Celková koupel vyžadovala velké množství vody, kterou bylo nutné přinést, ohřát a následně vylít. Běžnější proto bylo částečné mytí v nádobě. Lidé si omývali ruce, obličej a dostupné části těla, případně používali navlhčenou látku.
Mytí rukou mělo zvláštní význam před jídlem a po něm. Příbory se nepoužívaly stejným způsobem jako dnes a do společných mís se často sahalo rukama. V bohatších domácnostech se voda nalévala z konvice nad umyvadlem. Zdobené nádoby zvané aquamanile plnily stejnou funkci také při církevních obřadech. Metropolitní muzeum umění například uchovává německé aquamanile ve tvaru kohouta, vyrobené přímo pro mytí rukou.
Čisté ruce nebyly jen praktickou záležitostí. Vyjadřovaly slušnost, společenské postavení i náboženskou čistotu. Hostitel, který před hostinou nenabídl vodu, mohl působit nevychovaně.
Veřejné lázně nebyly vzácnou výstředností
Oblíbený mýtus tvrdí, že po pádu Římské říše se Evropané přestali koupat. Ve skutečnosti ve středověkých městech fungovaly veřejné lázně. Návštěvník se mohl ponořit do dřevěné kádě, využít páru, nechat se ostříhat nebo oholit. Některé podniky nabízely také masáže, ošetření ran či pouštění žilou.
Podle historického přehledu publikovaného na JSTOR Daily měl pozdně středověký Krakov dvanáct veřejných lázní. Řemeslnické předpisy tam dokonce ukládaly některým mistrům, aby své pracovníky nechali vykoupat alespoň jednou za čtrnáct dní. Existovaly rovněž dobročinné příspěvky na koupel chudých.
Lázně bývaly současně společenskými podniky, v nichž se jedlo, pilo a bavilo. Právě proto je církevní a městské autority někdy podezíraly z nevázanosti a snažily se je regulovat. Zákazy společného koupání mužů a žen nebo prostituce v lázních nejsou důkazem, že se lidé nekoupali. Naopak ukazují, že podobné podniky skutečně přitahovaly zákazníky.
V části Evropy začaly veřejné lázně výrazněji mizet až na přelomu středověku a raného novověku. Přispívaly k tomu obavy z šíření nemocí, morální zákazy i měnící se lékařské názory. Pozdější nedůvěra ke koupání pak byla zpětně přenesena na celý středověk.
Znali mýdlo, hřebeny i péči o zuby
Mýdlo nebylo moderním vynálezem. Jeho kvalita, cena a dostupnost se však lišily. Vyrábělo se z tuků nebo olejů a zásaditých látek získávaných například z popela. V pozdním středověku už v některých městech působili specializovaní mydláři a jejich řemeslo mělo vlastní cechovní pravidla.
O péči o vzhled svědčí také dochované předměty. London Museum eviduje oboustranný kostěný hřeben ze 14. až 15. století. Na jedné straně má řidší, na druhé jemnější zuby. Podobné pomůcky sloužily k úpravě vlasů i odstraňování nečistot a parazitů.
Vši a blechy byly ve středověkých domácnostech skutečným problémem, zejména tam, kde spalo více lidí pohromadě a prádlo se obtížně vyvářelo. Jejich výskyt ale neznamená, že se s nimi nikdo nesnažil bojovat. Vlasy se pročesávaly, oblečení větralo a čistilo a ložní výplně se podle možností měnily.
Bez péče nezůstávaly ani zuby. Používaly se kousky látky, větvičky, výplachy a různé prášky. Nelze ovšem přejít k opačnému mýtu, podle něhož měli středověcí lidé díky malému množství cukru dokonale zdravý chrup. Výzkum ostatků z londýnského hřbitova St Mary Graces zjistil zubní kazy i záněty dásní. Lidé navíc trpěli obroušenými zuby, zubním kamenem a bolestivými abscesy, jejichž léčba byla omezená.
Nejhorší pach často přicházel z ulice
Osobní čistota představovala pouze jednu část problému. Mnohem obtížnější bylo zbavit města odpadu. Ulicemi procházela hospodářská zvířata, řemeslné provozy zpracovávaly kůže a vnitřnosti a obsah latrín končil v jímkách, vodních tocích nebo na místech určených k odvozu.
Hrady a některé honosnější domy měly záchody zvané garderoby. Otvor v sedátku ústil do šachty a odpad padal do příkopu, jímky nebo přímo pod hradbu. Na hradě Goodrich se dochovala celá záchodová věž, jejíž šachty vedly do žumpy, kterou musel někdo pravidelně čistit, jak popisuje English Heritage.
Takové řešení bylo praktičtější než nádoba v obytné místnosti, k dnešní splachovací toaletě však mělo daleko. Zápach z jímek, stájí, rybích trhů, řeznických provozů a stojaté vody mohl být silný, zvlášť během horkého léta.
Městské správy si potíží všímaly. Nařizovaly čištění ulic, zakazovaly vyhazovat odpad na nevhodná místa, kontrolovaly studny a snažily se přesouvat zapáchající řemesla. Historička Carole Rawcliffe ve své práci Urban Bodies dokládá, že pozdně středověká města řešila zásobování vodou, stav latrín, čistotu ulic i kvalitu potravin.
Výsledky byly samozřejmě nerovnoměrné. Nařízení se porušovala, odvoz odpadu byl drahý a epidemie či války dokázaly fungující systém rozvrátit. Středověké město tedy rozhodně nebylo hygienickým rájem, nebylo však ani místem, jehož obyvatelé by zápach lhostejně přehlíželi.
Špinavý světec nebyl vzorem pro každého
K mýtu přispěly také životopisy světců, kteří se koupání záměrně vyhýbali. Odmítání tělesného pohodlí mohlo být projevem askeze, tedy vědomého odříkání. Právě výjimečnost takového chování byla ale jeho podstatou. Kdyby se nekoupal nikdo, nemohla by být nemytost považována za duchovní oběť.
Další vrstvu přidali pozdější autoři, kteří středověk vykreslovali jako zaostalý protiklad své vlastní doby. Z konkrétních případů špíny, epidemií a zanedbaných ulic postupně vznikl obraz celé společnosti pokryté blátem.
Pravda leží mezi dvěma extrémy. Středověký člověk by dnešnímu nosu nejspíš připadal cítit výrazněji a jeho okolí mnohdy ještě více. Současně však znal vodu, mýdlo, lázně, hřebeny i společenská pravidla čistoty. Nevýslovně páchnoucí dav není historickou skutečností, ale zkratkou, která přežila mnohem déle než většina tehdejších pachů.
